Po té co jsme skoro přišli o Pavlínku (byla operovaná s prognozou, že to možná nepřežije a po úspěšné operaci nám doma na kapačce skolabovala a po odpojení jsme jí do rána naprosto bezvládnou a nereagující zahřívali a předávali jí energii a prosili pána Boha aby nám ji ještě nebral a na to se v 6 ráno zázračně probrala a od té doby jen prospívá) zařekli jsme se, že už nechceme takovéhle nervy a že aspoň Myšáčka necháme, aby nám dlouho vydržel a my se denně nemuseli strachovat, že příjde bez oka a nebo taky nedojde vůbec. Jeho jedinou starostí je se pořádně nacpat, pomazlit a nabrat sílu na nové bitvy s místníma kocourama. Jeho předchůdce Buppík se taky rval a laloky měl okolo brady řádské, leč po bitvě se nechal doma trpělivě ošetřit a u doktora držel a vše si nechal stoicky líbit. Ne tak Myšák, k tomu se přiblížím s gázou a už ječí a škrábe a píchání injekcí je boj kdo z koho.

Takže jsme se několik dní utvrzovali v tom jak ho necháme vykastrovat a on se zklidní a taky se dožije určitě vyššího věku. Hrdinně jsem zavolala na veterinu. Myšáka jsme ráno nacpali a udělali mu různé ňamky a pak jsme zbytky schovali, protože 24 hodin nesměl nic jíst. V práci jsem si vzala na druhý den dovolenou, abych s ním byla doma, až se bude motat po narkóze, protože se mi osvědčilo, že na ruce jsou kočičky klidné, kdežto na zemi mají tendenci někam dojít, padají, motají se a to je o strach, že si ublíží.

Celý den jsem myslela na toho chudinku jakou mu uděláme bolest, pak se zase ujišťovala, že bude méně bezprizorních ubohých koťátek na Vyšehradě a že to zas tak hrozné nebude. Večer jsme s mužem seděli a z něj vypadlo - ještě ho necháme, vždyť on doma nesmrdí, zase tak moc se ještě netoulá snad až později. Horlivě jsem mu přitakala, popadla toho chudáčka nevykastrovaného, který ječel v předsíni, co že je s těmi dveřmi ven, že už má časové zpoždění a vyhodila ho na mráz. Dovolená uprostřed týdne byla sladká.

Dáša Fűrbacherová