Přečetla jsem si článek o těžkém životě venkovské kočky. Souhlasím, sama jsem se o tom mockrát přesvědčila. Myslím si ale, že ani toulavky v Praze nemají na růžích ustláno.

Kdybych si měla vybrat kandidáta na supersmolaře, byla by to jednoznačně Lízinka. První setkání s ní bylo ještě v době, kdy Pajdulka měla packu zdravou. Prostě najednou seděla u nás před domem. To tyhle toulavky dělaly, když se jim zdálo, že jdu nějak pozdě, nebo měly větší hlad. Která z nich jí to řekla nevím, ale najednou tam byla. Je to poměrně malá hezká černobílá kočička, má široký černý pás přes celá záda, záclonky až k očím a černý flíček na čumáčku. Lízinka se stranila ostatních koček, ale o svůj příděl jídla dovedla tvrdě bojovat. Teď už nemá skoro s kým.

Líza na mne čekávala ve sklepním okénku. Tam také dostala jídlo. Jednou se tam začalo s ní ukazovat černé kotě, bylo mazlivé a odvážné. Pak zmizelo, stejně jako bílé s černým flíčkem později. Líza mívá koťata pravidelně 2-3x do roka, ale nikdy se s ní žádné neukáže (kromě těch dvou). Asi nepřežila. Později někdo okénko zavřel, tak se Lízinka neměla kam schovat. Naučila jsem jí tedy pod auto. Vždycky na stejné místo.

Občas za nimi chodí mouratý kocour Bráška, o němž ještě bude řeč. Myslela jsem si, že to je pan otec, ale asi není. Objevila se tam totiž další černá kočka. Najednou ze tmy pod keřem zasvítí dvě oči jako dvě světlušky. Začala jsem jí tak říkat.