Ze všech jedenácti služebních bytů, které jako významnou část smluvních požitků správa Hanáckého pivovaru poskytovala svým vedoucím zaměstnancům, polohou ve druhém poschodí sladovny byl byt vrchního strojmistra nejlepší. Z okna jeho chodby byl výhled k Bílému kameni ve výběžcích Oderských vrchů, z kuchyně a pokoje na jih k velkotýneckému Chlumu s Hradiskem, k dubskému lesu Království a k Drahanské vrchovině, ze dvou dalších oken pokoje a z obou oken ložnice na západ k panoramatu Olomouce.

Rozhledová výhoda bytu měla však stránku velmi stinnou. Byt byl přímo v ovzduší pracoviště, které v podzimním, zimním a jarním období ve dne - v noci bývalo přerývaně hlučné hukotem motorů výtahu a korečkovitého, z humen k lískám ve hvozdu s vyklíčeným ječmenem pospíchajícího přepravníku. Bušení a lomoz všeho druhu dlouho do noci zvyšoval křik a hluk ze slaďácké šalandy v přízemí, kde při pivečku zaznívala harmonika, trubka s o zem vrzajícím koštětem za zpěvu druhu "Náš Matěj je v Rusku zajatej..."

Jak už to i mezi lidmi bývá, na každého jedince si člověk nevzpomínává stejně. Častěji se do myšlenek vrací, kdo se nějak lišil od ostatních. A tím byla bílá kočka s šedomodrými skvrnami. Podle školní četby díla Boženy Němcové dal jsem jí jméno Šedomour. Jak si svůj zvyk sama vypěstovala, je záhadou. Z ničeho nic každého rána zhruba, snad dvousetmetrovou dlážděnou cestou od sladovny počala mě vyprovázet k zastávce autobusu na levé straně silnice. A kupodivu! Tam na mě čekávala, když jsem po poledni přijížděl ze školy.