Jak jsme hledali Kubu a jak jsme ho našli
Včera jsem vám tu vyprávěl, jak se mi náš kocourek Kuba ze strachu před dopravním ruchem vytrhl na náměstí Dr. V. Holého v Praze Libni na místě 4 (viz. schema), přeběhl mezi auty ulici a jak se mi ztratil z očí po té, co vběhnul pod auto 6.
Po marném hledání v nejbližším okolí jsem usoudil, že může pomoci jen manželčino "kouzelné" zvolání "Kubo, papání!" (viz poznámka v 1. části) a vyrazil jsem proto domů z Libně do Bubenče.
Vzhledem k dopravní zácpě jsem přijel domů zhruba po půl hodině, vysvětlil překvapené rodině, proč jsem bez Kuby, takže všichni všeho nechali a vyrazili jsme nazpátek.
Cestou v autě panovala smíšená nálada. Já jsem byl, jako "Aktivní fatalista", minimálně na 90% přesvědčen, že bude Kuba na dvoře 7 a že zareaguje na manželčino: "Kubo, papání !!!", a pokud ne, že ho někdo časem odevzdá do veterinárního střediska nebo zareaguje na naše lístečky: "Ztratil se kocourek...", kterých stovky rozvěsíme po všech domech a nárožích v okolí, eventuálně se vrátí jiným, sebenesmyslnějším způsobem, který jsem byl ochoten vymyslet.
Manželka, jako "Aktivní pesimistka", byla naopak přesvědčena, že už Kubu neuvidíme, přičemž i ona vymýšlela způsoby a důvody, jak a proč se tak stane.
Co se dělo v hlavě dětí se mi zjistit nepodařilo, protože v podstatě celou cestu zaraženě mlčely.
První, co jsme po příjezdu zjistili bylo, že se není na koho dozvonit, protože hlídači nebyli ve své kukani. Jeden pán, který na ně také čekal, se domníval, že jsou na obchůzce. Manželka se proto nejprve vydala směrem 8, synek směrem 11, dcerka volala Kubu škvírou vrat a já jsem neustále zvonil na hlídače, přičemž jsem si také neustále nadával za to, že jsem se s nimi pořádně nedomluvil.
Manželka se vrátila s nepořízenou a tak se věnovala s dcerkou tichému volání Kuby do škvíry vrat, a to co nejtišeji, abychom, jak pravila, "nedělali ulici divadlo". Z téhož důvodu odmítala používat zázračné formule "Kubo, papání !!!" s příslušnou intonací a volala pouze: "Kubo!" svým hlasem.
My se synkem jsme se věnovali obvodovým zdem ve směru 11 a snažili se vymyslet jak je přelézt.
Po zhruba 10 nebo 20 minutách jsme s synkem zaslechli Kubovo tiché mňoukání ze směru 11. Okamžitě jsme se vydali ho hledat. Nahlíželi jsme do okapů, rozbitých okýnek, ale Kuba nikde. Pokračovali jsme po směru toho tichého mňoukání, až jsme se dostali k autu 6, pod kterým však Kuba nebyl. Usoudili jsme, že si vlezl dovnitř. Ale jak ho dostat ven ?! Synek si vlezl pod "čumák" auta a konečně Kubu objevil zalezlého v motorovém prostoru a tak ho začal vytlačovat. Nebylo to nic snadného, protože tam bylo velké množství táhel, vzpěr a jiných překážek, které bránily zasunutí rukou. Netrvalo to však dlouho a Kuba na nás začal vykukovat z podběhu. Ještě však nebylo vyhráno, protože jakmile nás všechny zahlédl, zklidnil se a začal si s námi hrát, tj. opět zalézat. Tak jsem i já ulehl podél auta a ve spolupráci s synkem jsem začal Kubu z podběhu vytahovat.
V jednu chvíli jsem si vzpomněl na polního kuráta Otu Katze ze Švejka a na jeho opilecký výkřik: "Vy mě přetrhnete, pánové !". To když už byl Kuba venku, ale já ho držel za přední část, kterou měl před torzním stabilizátorem přední nápravy, což je kus tlusté ocelové tyče, a synek ho držel za zadní část, kterou měl za torzním stabilizátorem. A jelikož to nešlo ke mně dopředu, přišel synek na spásnou myšlenku, abychom Kubu vycouvali. Což se nám nakonec podařilo.
Nakonec tedy všechno šťastně skončilo a já byl rád, že se opět potvrdily podzásady "Aktivního fatalismu":
Jednak ta, že jsem-li přesvědčen o úspěchu toho, co dělám, a udělám-li pro to vše, co je v mých silách, nemůže se úspěch nedostavit. A s tím související podzásadu, že náhody se dostavují sporadicky, ale je-li na ně člověk připraven, tak se k cíli dostane rychleji, než ten kdo náhodu vlastní vinou "prošvihne" a pak vykládá: "Kdyby tenkrát..., tak bych..., ale..."
A nám náhody přály:
- při přebíhání ulice Kubu nic nepřejelo;
- auto, do kterého zalezl neodjelo;
- já byl přesvědčen, že utekl na dvůr 7, kam nás však naštěstí nepustili, protože tam by nás asi Kuba neslyšel a my bychom neslyšeli jeho mňoukání.
Díky tomuto zážitku už dneska vím, že zvíře je zvíře a že nikdy nelze spoléhat na to, že se zachová jak předpokládáme - v tomto případě byl strach z pro něj nezvykle velkého množství automobilů silnější, než pocit bezpečí za mým krkem nebo v mém náručí.
Přesto Kuba i nadále cestuje nejraději za mým krkem, ale tentokráte už na něm pro jistotu držím pevně ruku.
Ač to zní paradoxně, jsem rád, že nás tento zážitek potkal, protože se díky němu děti seznámily jak se smutkem nad ztrátou někoho, koho mám rád, tak s radostí, když jsme Kubu našli (myslím, že ho od té doby, díky tomuto společnému prožitku smutku i radosti, začaly mít ještě raději), ale především poznaly, že "naděje umírá poslední" a že jakýkoli "boj" prohraji v okamžiku, kdy jej vzdám, resp., že nemohu vyhrát, pokud nebojuji.
Věřím proto, že jednou, až se ocitnou v nějaké těžké životní situaci, vzpomenou si na to, jak jsme našli Kubu, nevzdají to a budou se s ní prát.
