| |
4.11.
Není kočka jako kočka II. (Eva Polincová)
3.11.
Kterak Čiko o svou mužskou pýchu přišel (Bebitka)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Ve zvířecí rubrice naposled vyšlo:
4.11. MOŘE
Život pod mořskou hladinou I. (Lumír O. Hanuš)
K dispozici je i Zvířecí archiv
|
Není kočka jako kočka II.
Daruji dvě koťátka
krásná, hravá, přítulná - kocourka a kočičku
bez průkazu původu, matka typu Ocicat. Kocourek vypadá jako malý tygřík s růžovou tlamičkou, kočička je tmavošedá také s pruhy - velmi zajímavá. Jsou jim dva měsíce a už se těší na nové páníčky-paničky.
|
Můžete si přečíst rovněž úvodní povídání Evy Polincové: Není kočka jako kočka - nebo jinak taky první část níže dokončeného příběhu...
A není pes jako pes. Byli jsme rodina vekrze psoidní vzhledem k jednomu členu, o kterém jsem se ještě nezmiňovala, a to kanárkovi Janakimu.
Janaki rodištěm Athény se mnou sdílel dobré i zlé od r. 1990 a do r. 1991 se mnou projel celé Řecko a Kypr a beze mne cestu nákladním vlakem přez bývalou Jugoslavii, Maďarsko a Slovensko, aby se stal plnoprávným členem naší domácnosti. Byl prvním kamarádem fenky Pegy, kterou jsem dostala jako nechtěný vánoční dárek v r. 1994. Nechtěný, protože svým vnitřním založením jsem veskrze kočkoidní, avšak když manžel sáhl do kapsy a vyndal plyšáka, který se na mně nešťastně podíval a vzápětí nato upustil loužičku, bylo rozhodnuto, pes zůstane v rodině.
Když jsme šly (obě ženské) po ulici, děti se zastavovaly a ukazovaly na Pegy - podívej mami, toho pejska jsme viděli v krámě. Známý se mě ptal: "Kudy se do toho dává baterka?" Vzhledem k tomu, že byl zasněžený mokrý leden a Pegy měla na výšku 15 cm, venčila se v kapse, či ve výstřihu kabátu a čůrala vesele na koberec. Ale čas utíkal, do roka jsme měli nevěstu a s ní fenku Terezku, po dvou letech jsem prodala byt, koupili jsme hospodu a do ní pořídili kocoura Rokyho.
A tehdy se stala zásadní výchovná chyba - psa lze naučit mít rád ptáky, kocoura nikoli.
Tedy, ne, že by neměl Janakiho rád, spíš to bylo naopak. Jako malé kotě kanárka neustále sledoval a líhal na kleci, až si Janíček na něj zvykl. Avšak jako kotěcí junior využil nestřežené chvíle a sundal (shodil, odmontoval, nebo nevím jak) vaničku s klece a příroda zvítězila nad dobrým vychováním.
Janakiho jsem pochovala v zahradě a dodnes na něj vzpomínám.
A jak šel čas, nevěsta Hana se zhlídla v mateřské lásce Pegy ke kocourkovi Rokymu a fence Terezce pořídila kamarádku Micku z Útulku. Byla to idilická doba naší sedmičlenné rodiny, na kterou ráda vzpomínám. Ale nestěžuji si, neboť následující události jsem zavinila sama.
Bylo mi líto, že všichni mají svou kočku - Pavel a Pegy Rokyho, Hanka a Terezka Micinu, jen já nic. Byl listopad 1997 a já v inzerátech objevila, že chovná stanice rozprodává kočky (vzhledem k alergii dítěte). Jenom "jako" jsem zavolala na udané číslo a výsledek - šlechtična s PP, jménem Casey, britská stříbrná černě mramorovaná, drobnějšího vzrůstu, plachá, 2 a půl letá, nesnáší průvan, má ráda sušenky (suché krmivo).
Dodnes vzpomínám na hodnocení této kočky - nebyla drobnějšího vzrůstu, byla hubená. Nebyla plachá, byla vyděšená. Bála se všech lidí i zvířat a nejhůře bylo, když jsme křikli na nějaké zvíře. Toužila jsem po kočičce, kterou bych mohla k sobě přivinout, místo toho jsme měli šanci zahlédnout jen prchající stín, kdykoli jsme vešli do místnosti, kde byla. Byli-li jsme v místnoti my, nebyla tam kočka.
Hubená byla stále stejně, ač měla krmivo k dispozici 24 hodin denně. Zajímavé bylo, že krmivo mizelo. Po měsíci pobytu se zabydlela v hluboké krabici položené na skříňce v obývací místnosti. Mohli jsme pak pozorovat periskop ponorky - kočka ponořená hluboko v krabici, byli-li jsme dotatečnou dobu zcela potichu, začala vynořovat - nejprve uši, pak pátrající oči. Když nepřelétla ani moucha, vynořila se i část kočky.
Přelétla-li, kočka se opět ponořila. Po dvou měsících začala za námi chodit z bytu v podkroví do přízemí, kde je resturace. A tak se stalo, že při chvilkové nepozornosti, kdy jsem vypouštěla ráno psy na zahradu, pod nohami proběhla i kočka. A jak bylo jejím zvykem, bleskem přez zahradu, pod vrata a pryč. Vzpoměla jsem si na větu - nesnáší průvan a bylo mi zle. Byl únor a teploty v noci -10 stupňů. V následujícím týdnu jsme zkusili všechno - vývěsky s fotografií, obíhání, poptávání po sousedech i v okolí, neustálé volání a lákání - nic. Následující týden mrazy nepolevovaly a já jsem to pomalu vzdala. Celkem bylo několik možností - kočka se vrací domů - cestu do jižních Čech v mrazivé zimě nepřežije.
Něco se jí stalo. Někdo ji chytil a zavřel - pro kočku nejlépe, ale vzhledem k její bázlivosti nepravděpodobné. Po dalším týdnu jsme se s psími děvčaty vracely z ranní procházky a najednou ve tmě vidím výrazný mramorový kruh - blesk přes ulici, pod vrata a do zahrady. Vzaly jsme to fofrem předem chodbou přes kuchyň, potmě potichu otevřít dveře a - po chvíli do kuchyně vkráčela hraběnka, stejně hubená, avšak v novém kožichu. Prošla kuchyní, vykráčela do schodů a zalezla do krabice. Nikdy mi neřekla, kde a s kým byla, ale od té doby již nikdy neutekla.
Eva Polincová
Upozornění
Česká televize uvádí v rámci třináctidílného cyklu o zvířatech Očité svědectví jako první díl s názvem Kočky. Blahopřeji ČT a hlavně Britům k dobrému vkusu, jak vybrat první díl :-). Anonci na půlhodinové vyprávění o kočičkách si můžet přečíst na Psu v programech ČT Pro čtenáře, kteří chytí signál ČT ještě vysílací čas: úterý 2.11.1999 v 16:05 na ČT1 a repríza je ve čtvrtek 4.11.1999 v 15:45 na ČT2. Další díly budou běžet v podobný čas a snad stejný den. Druhý díl cyklu Očité svědectví se jmenuje Ptáci.
|
| |
