| |
3.2. PSI
Psí radovánky (František Lizner)
2.2. KŘEČCI
Vzpomínka na mého malého přítele (Konstantinos Kalaitzoglou)
Archiv zvířecí rubriky
archiv PET 1999
| |
Denně ale vychází Dumka a k dispozici je i Dumčin archiv
|
PSI
Psí radovánky
Hledá se nový domov
Dorotka je kříženec, bude střední velikosti, krátkosrstá, černá s pálením. Je veselá, živá a nebude se bát zřejmě ani čerta, protože z naší velké smečky žádný respekt nemá. Chtěla bych poprosit prostřednictvím Neviditelného psa, jestli by se nepodařilo nalézt pro Dorotku nový domov. Ale jenom ne k boudě, bez možnosti častého kontaktu s lidmi. Při jejím temperamentu by to byl pro ni největší trest.
Více si můžete přečíst zde v rubrice PET.
|
Měli jsme psa. Byl to dobrman a jmenoval se Brian. Bylo po zimě a my vyrazili na chatu k Mokropsům. My, tedy já, moje žena, moje maminka a Brian. Škodou 110L. Bylo zima a u řeky Berounky se povalovaly zbytky sněhu. Zatažená obloha a celkově pošmourno. Se ženou a se psem jsme vyrazili na procházku podél řeky. Pes běžel způsobně před námi po úzké pěšince mezi skálou a řekou. Po nějaké chvíli jsme minuli do rákosí vyvrhnutou leklou rybu. Tedy my jsme o ní nevěděli. Ale pes ano. Nehnul ani brvou. Teprve, když poznal, že už jsme od lákavé pochoutky dostatečně daleko, obrátil se mžikem o 180 stupňů a rychlostí dělové koule se vrhl na rybu.
Pak následovalo vítězné skákání s roztékající se rybou v tlamě. Podařilo se mu přesně to, co chtěl. Velice dobře věděl, že podobné věci nesmí brát do tlamy. Když ony ale tak neodolatelně voní! Poskakoval, smál se nám a udržoval si od nás bezpečnou vzdálenost. Pro tuto příležitost má moje žena připravený svazek klíčů, kterým vrhá po psovi, který odepřel poslušnost a nechce přijít. On ostatně velmi dobře ví proč nechce přijít. Bude mu potupně sebrána jeho kořist, jeho pochoutka, kterou si svou válečnou lstí vybojoval. Hlídá si bezpečnou vzdálenost od paničky a najednou dostane ránu, kterou nečekal.
Tak se jde radši k paničce schovat. Ryba mu je okamžitě sebrána a následuje hledání klíčů. Jsou to samozřejmě klíče od bytu. Po vyřízení všech těchto drobných peripetií pokračuje procházka spořádaně dál. Jen Brianovi poněkud páchne z tlamy. Zatím. Po chvíli se krajina otevřela a náš pes začal vesele pobíhat po louce se slehlou loňskou trávou. Najednou změnil styl běhu. Z bezcílného pobíhání se stal běh k cíli.
Já jsem ještě nebyl tak zkušený, abych tuto změnu postřehl. Moje žena ji však postřehla velmi rychle. Co to však bylo platné, když pes byl už 20 m od nás. Žena se zoufalým voláním „Ke mně! Ke mně!" se rozběhla za ním. Ve vzdálenosti asi 100 m se Brian začal radostně válet po zemi. Já jsem tehdy ještě pořád netušil o co jde. Zbytek výpravy to věděl moc dobře. V tom místě, patrně na podzim, zahynul zajíc. Jeho tělo teď svou konzistencí připomínalo nejvíce mazlavé mýdlo - mazlák, známý všem, kdo byli na vojně. Vůně však byla poněkud jiná a zmíněný mazlák předčila naprosto bezkonkurenčně. Tentokrát náš mazlíček neprchal - konec konců do tlamy přece nic nebral a měl tedy čisté svědomí.
Stál a hrdě očekával až k němu doběhneme. Jeho výraz hovořil jasně: Čuchněte si teď ke mně. Kam se na mně hrabete. Já jsem jednička. Tak nějak by se to dalo přeložit. Jeho srst byla jako namazaná pomádou, místy s ulpělými zbytky tkání a srsti zajíce. Jeho překvapení bylo značné. I přesto, že bylo jen slabě nad nulou byl nemilosrdně hozen do řeky. A ještě do místa, kde nestačil. Nejprve vyplavaly tuhé zbytky zajíce a byly zvolna unášeny proudem pryč. Pak se vynořila dobrmaní hlava s neskutečně vykulenýma očima. Nemohl pochopit co se to děje.
Po vykoupání byl uvázán na vodítko. Cestou k chatě už mu došlo, že my nemáme v oblibě parfémy, které on upřednostňuje a šel jako na popravu. Nutno říci, že během těch dvaceti minut cesty jsme si patrně na jeho parfém poněkud zvykli.
Moje maminka totiž vypadala, že omdlí, když Briana ucítila. Byl podroben dalším procedurám. Byl opět polit vodou, šampónem na vlasy a následně intenzivně drhnut. Stál se svěšenou hlavou a jedinou jeho starostí bylo, aby neupadl. Vůbec nijak se nebránil. Svůj kalich hořkosti si však vypil až do dna.
Po osušení byl podroben následné čichové kontrole a bylo konstatováno, že stále ještě páchne. Polily ho voňavkou.
Dílo bylo dokonáno! Měli jsme psa, který páchl naprosto nepopsatelně. Navíc se zřejmě u těch použitých vůní (zajíce v to počítaje) projevil synergický efekt. Na začátku smrděl jenom nám. Na konci smrděl nám, psům, sobě a všem ostatním. Štěstí, že cesta do Prahy trvá jen 30 min., jinak bychom asi zmrzli. Jet autem se zavřenými okénky by tenkrát snad nemohl ani ten pes.
František Lizner
|
|
