PET
Království divočiny po česku - Prčice
Jak jsem se už zmiňovala, jezdila jsem už jako malá na Šumavu a na Benešovsko, konkrétně do Prčice. Tam je opravdu moc hezky a nemůže to zkazit ani ten název. Zvířecí fanda si tam užije spoustu příhod. Vždycky jsme rádí chodili do lesa na houby. A lesy jsou kolem dokola. A místy s pěkně strmými kopci. Ale stojí to za to. Když se člověk vydrápe až nahoru a narazí na rybníček, kde si hrají vydry nebo bobři, tak na tu cestu rád zapomene. Chodívaly jsme se na ně s maminkou koukat často. Možná, že o nich "domorodci" ani nevěděli. Když měl člověk štěstí, dalo se narazit i na jezevce. Alespoň, když jsem byla dítě. V téhle části lesa rostlo také několik druhů pozemních orchidejí. Navíc tam byli nádherní a velicí motýli. Byli sametově černí s bíle lemovanými křídly.
Je tam spousta dravců, od káňat, přes jestřáby až k sovám. A ty jsou opravdu krásné. A tak se stalo, že se tam například v jedné chalupě na půdě usídlila sova pálená a pravidelně vyváděla mladé. chodili jsme se s mými dětmi na ně dívat.
V okolí Prčice je spoustu rybníků, takže jsou tam čápi a volavky. Nevím, kolik kdo viděl čápů pohromadě, ale přes Prčici jednou odlétalo hejno čápů a zastavilo se tam na noc. Byli mezi nimi i černí a nedovedete si představit, co rachotu dokáže nadělat tři sta čápů najednou. Tehdy se uvelebili na Prčickém náměstí po střechách a bylo jich něco málo přes tři sta. Prý, já jsem je nepočítala, ale všechny střechy byly pokryté čápy. Ráno se zvedli a byli pryč.
Jsou tam také labutě a malí netopýři. Přes místní potok byl za naší chalupou udělán brod a u něho lampa. V noci tam přilétal různý hmyz a za ním netopýři. Ráda jsem je tam chodila pozorovat.
I s labutěmi bylo veselo. Jednou - bylo to v době žní - se ozval od silnice strašlivý rachot. Když jsme vyběhli ven, naskytl se nám nezapomenutelný pohled. Po silnici jela krokem řada řvoucích kombajnů a před nimi vznešeně kráčela labutí rodinka. První šla labuť, potom labuťata, a průvod uzavíral starý labuťák. V bojové pozici s roztaženými křídly. Když se mu zdálo, že se kombajny moc drze přibližují, zastavil se a zasyčel. Pak pokračoval v cestě. Teprve, když labutě došly k potoku, měly kombajny zelenou.
Měli jsme na půdě usalašenou kunu. Nikdo si nedovede představit, jaký tak malé zvířátko dokáže nadělat rámus. To bylo v noci pobíhání, mladé pískaly, hrabaly, no podnájemník nic moc. Později se odstěhovaly a v hromadě kamení na zahrádce se nám usídlila lasička. Z té sousedi také
neměli moc radost. Ale ona je moc roztomilá. Hrála si s námi na schovávanou. Vždycky vykoukla ze škvíry, když jsme se tvářili, že jdeme na ní, zmizela a vyjukla z jiné. Jednou se nám stalo, že jsme ráno vyšly na zápraží a lasička si to kráčela po cestičce a za ní čtyři mláďata.
Všechny se zastavily, chvíli na nás zíraly, pak stará pískla a byly pryč. To jsme je viděli naposled.
Lidé tam hodně pěstují na zahrádkách floxy. To je obrovské lákadlo pro smrtihlavy. To je nádherný a obrovský motýl (vlastně můra). V noci je bylo slyšet - zní to jako čmelák - a, když se člověk připlížil a posvítil si na ty floxy baterkou, mohl si je prohlédnout.
Ještě bych se chtěla vrátit k lesu a srnkám. Ty jsou kapitola sama pro sebe. Je jich tam spousta a člověk se s nimi časta setká. A ne vždy je to setkání pro něj dobré. Moje máma šla jednou na houby se svou přítelkyní, která tam bydlela, a v houští narazila na srnce. Postavil se, začal frkat, sklánět hlavu a hrabat nohou. Tak ho ořikla. Srnec se otočil, ještě na ní znovu zafrkal a odešel. Místní lesák jí pak říkal, že měla štěstí, protože měl v té době říji a mohl jí napadnout. Komu nešlápla srna na nohu, neví co to je za bolest. Mně se to stalo. Byly jsme na malinách s mojí mámou, její sestřenicí, její přítelkyní, a jejich dcerkami. Ony byly kousek ode mne po směru větru a mezi námi zřejmě byla srna. Děvčata jí vyplašila a ona, protože mě necítila, běžela směrem ke mně. Neviděla mě a tak do mne vrazila, až jsem upadla a řádně mi přitom šlápla na nohu. Hodně dlouho jsem jí měla pěkně fialovou. Něco podobného se o několik let později stalo mé mámě, když byla s mýma klukama u lesa. Sedla si s nejmenším na mez. Ti dva starší zatím šmejdili na kraji lesa a vyplašili srnu. Ta vyběhla z lesa a zrovna na ní. Když zahlédla, že tam někdo je, bekla, vyskočila a přeskočila mámě s malým nad hlavou. Přitom se jí trefila kopýtkem do ramene. Takovou obrovskou modřinu jsem do té doby ještě neviděla.
Škoda, že při takovýchhle příhodách člověk nemá u sebe fotoaparát. Fotky by jistě stály za pohled...
Ivana Jirková
