PSI
Dny se nám nachylují
Betynka nám utěšeně tloustne, přibrala skoro dvě kila. Proč, to jistě ví ten, kdo sledoval minulá pokračování. A jak to víme? Zvážil nám ji pan doktor. U pana doktora jsme byli "na kontrolní prohlídce". Nechci však psát o tom, co nám pan doktor řekl (tedy krom její váhy), ale o tom, co se dělo v čekárně.
Vypravili jsme se k panu doktorovi ráno na začátek ordinačních hodin v naději, že bude mít prázdnou ordinaci. Někdy to tak funguje, ale ne tentokrát. Pan doktor se mírně opozdil (ukázalo se, že se dostal do zácpy), zato před jeho pracovištěm čekali tři vlčáci: dvě vyžlata štěňata a mohutný plavý vlčák, podobný komisaři Rexovi. Betynka se samozřejmě i přes zavřené dveře snažila proniknout dovnitř. To se příliš nelíbilo "Rexovi", který tam byl první, ale oba psi byli na provázku a vlčák=pes navíc gentlemansky respektoval dámu a vyjadřoval se sice odmítavě,leč decentně, takže situace se nijak nevyhrotila. Než přišel pan doktor, stačil ještě přijít elegantní černý knírač s prostříbřenými fousy a roztomilé štěně zlatého retrievera, trochu se všichni po sobě koukali, ale v čekárně se uklidnili. Zjevně vycvičený Rex zmizel v ordinaci, vlčata se po chvíli osmělila, ale kupodivu se tak trochu bála Betynky. no a knírač projevoval o okolí přiměřený zájem. Jenže pak přišla paní, v ruce přepravku, v přepravce kočičku. A když pak přišla ještě druhá paní s bílým kocourkem v náručí, bylo po relativním klidu.
Víte, že Betynka je na kočky vysazená, štěká na ně, honí je, prostě je na ně jako pes. V čekárně jsme ji měli na vodítku a většinou - v zájmu omezení nežádoucích kontaktů - i na klíně, takže se ke kočičkám nedostala, ale snažila se o to vehementně a hlasitě. Bílý kocourek na klíně byl nějaký flegmatik a nenechal se vyvést z míry, ale z přepravky se ozývalo mňoukání, které neznělo právě pohodově. Pravda, Betynka v tom nebyla sama. Štěňata se chovala celkem mírumilovně, ale knírač rovněž dával najevo své vzrušení. Jeden pes by se dal ještě vydržet, ale dva psi, to mi přišlo zu moc. I sebral jsem Betynku, nechali jsme paničku hlídat pořadí a vyšli jsme ven, dřevěnými prosklenými dveřmi z čekárny do malé předsíňky a pak ještě těžšími dveřmi v kovovém rámu až na ulici.
To víte, že se to Betynce nelíbilo. Uvnitř panička, kočička, dveře k panu doktorovi a já ji nutím courat po venku. I táhla mne zpět a o venkovní dveře se vstoje opřela. hodlajíc alespoň oknem nahlédnout. Jenže dveře jsem nedovřel a pod Betynčinými skoro deseti kily povolily.
Betynka sklouzla na zem a překvapeně si dveře změřila. Na dlouho se ale z míry vyvést nenechala a začala zkoušet, zda se neprotáhne dovnitř. Škvíra ale byla příliš úzká a Betynku propustit nechtěla. Betynku to ovšem nezaskočilo. Konec konců na pootevřené dveře je zvyklá a doma se už dávno naučila, že si může zjednat přístup za námi do ložnice opakovaným plácnutím tlapkou. Tohle byly sice jiné dveře, ale Betynka uplatnila své schopnosti abstrakce a zobecnění a zkusila svůj trik i na ně. Dveře však byly těžší než ty domácí a tak lehce se nepoddaly.
- Ale no toto?! Betynka vstrčila čumáček do štěrbiny, přec jen trochu rozšířené, ale stále úzké, vycouvala a vyčítavě na dveře pohlédla. Ještě jednou zkusila prostrčit hlavu, ještě jednou vycouvala a zůstala zamyšleně stát. Už to vypadalo, že celou záležitost vzdá, ale to neznáte Betynku. Po chvíli začala znovu plácat zlobivé dveře packou, kousek po kousku je odstrkala a nakonec zvítězila.
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na 
.
