PTÁCI
Sýkorka na rameni
Když jsem se dnes ráno konečně přesvědčila, že je pátek, že tedy už musím konečně odkráčet do práce, a také jsem to uskutečnila, stala se mi cestou zajímavá příhoda. Koukám se po keřích, jak rostou pupeny u šeříků, že brzy pokvete zlatý déšť, co kde hopsá po stromech. Když jsem procházela kolem rozvětveného stromu, ozvalo se sýkorčí "zazvonění".
Koukám a v rozsoše větví poskakuje krásně vybarvený sameček Modřinky a prospěvuje si. Byl moc hezký, takový čisťounký, barvy zářily na dálku. Tak jsem se zastavila a chvilku ho pozorovala. Najednou frnk a měla jsem ho na rameni!
Ztuhla jsem, jako žena Lotova, a ani se nehnula, abych ho nevyplašila. A jen jsm zírala. Opodál se zastavila stará paní s holí a i ona zaujatě sledovala, co se bude dít.
Sýkorách chvilku seděl a pak se mi vydal na výzkumy kolem límce na druhou stranu. To už se zastavil i jakýsi pán a i on sledoval sýkoráka.
Ten mi mezitím docestoval na druhé rameno a tam seděl, jako by tam chtěl zůstat. Přitom si tichounce prozpěvoval. V té chvíli se za mnou někdo pohnul, do sýkorky, jako když střelí, a byla pryč.
Za chvilku už seděla znova v rozsoše toho stromu, jako by se nic nestalo.
Nosím šedivou bundu, ta barva sýkoráčka asi spletla, v každém případě to bylo milé uvítání do nového dne.
A nejen pro mne. Minimálně i pro ty další dva lidi, kteří byli poblíž.
Ivana Jirková
Obrázek byl převzat z vyprávění Renaty Žaludové - Sýkorky a jejich borovice.
