PSI
Poslední mohykán
Tak tenhle obrázek je již pouhou vzpomínkou. Dnes jsou všechna štěňátka pryč a Betynka je opět naše jednička. (Tedy, ne že by někdy nebyla, ale přeci jen...) Své staronové role si také náležitě užívá. Opět se protahuje na svém gauči, nechává se drbat na bříšku a využívá každé příležitosti, aby si někomu z nás sedla na klín. Jestli si ještě na štěňátka vzpomíná, to nevíme. Myslím, že není možné, aby jen tak na vše zapomněla, ale rozhodně nedává žádný smutek najevo. A to přesto, že s posledním mohykánem Pištou/Mikim strávila mnoho času ve veselých až divokých hrách. Nuže a o tom, hodlám dnes vyprávět.
Připomenu stručně, jak naši pejsci odcházeli. Jako první odešla již ve čtvrtek před třemi nedělemi (!) Aranka, která byla též první zamluvená. Druhý den po ní pak Lucinka, dnes Peggy, o které máme zatím nejvíce zpráv. V sobotu po Peggynčině odchodu odjel i mistr úniků Kuba a u nás zůstali dva největší: žrout Filípek a výše zmíněný Pišta, z kluků nejčernější. Ten ovšem už věděl, že pojede až k Bardějovu, na sám východ spřáteleného Slovenska. Přesto to nakonec byl on, kdo u nás vydržel nejdéle.
Ptáte se, jak se dostal tak daleko? Pravda, je to trochu překvapivá, ale zároveň i trochu dojemná příhoda. To byli ještě všichni pejsci (míním tím kluky) potenciálně bezprizorní, když někdy kolem sedmé večer zazvonil telefon a ze sluchátka se ozval "cizí" jazyk. (Píši uvozovky, protože stále odmítám považovat slovenštinu za cizí.) Pan J., který si právě přečetl Annonci, volal a zajímal se o našeho pejska, pro svou dcerku. Ukázalo se, že volá z Palmovky, což je deset minut autobusem od Proseka a tak jsme ho hned pozvali, ať se přijede podívat. Chtěli jsme totiž, aby se nerozhodoval naslepo a také jsme si sami chtěli o něm udělat představu.
Za chvíli byl u nás, pejsky si prohlédl a vyprávěl nám, že jeho dcerka už pejska měla, také černého pudlíčka, a nešťastnou náhodou o něj přišla. Stalo se totiž, že pejsek vyběhl z domu za sousedovic psem, již zkušeným matadorem a na neštěstí vrátka zahrádky zůstal otevřená. Jeho psí kamarád vyběhl na cestu a milý pejsek za ním, jenže byl ještě nezkušený a tak trochu potrhlý a vběhl rovnou pod auto...
To víte, že to milá holčička oplakala a tak jí tatínek slíbil pejska nového. A protože pracuje v Praze a na Slovensko jezdí vždy po delší době, bylo pro něj nejjednodušší shánět pejska tady.
Pejsci se mu líbili, Pištu vybral proto, že byl nejčernější a nejraději by si ho odvezl hned druhý den, v pátek, kdy měl v plánu nejbližší cestu domů. Tak nám to řekl do telefonu, ovšem když pejsky uviděl, i on sám uznal, že musejí ještě aspoň měsíc zůstat u maminky. Dokonce nás poprosil, abychom si ho v tom případě nechali ještě o týden déle, kdy má v plánu další cestu domů. Nakonec ale bylo vše jinak.
Jestliže jsme se snad trochu (ale opravdu jen trochu, soudě podle jeho vystupování) obávali, že ho obtíže se vzdálenou dopravou nakonec odradí, brzy nás těchto obav zbavil. Hned třetí den volal dálkově ze Slovenska, líčil nám, jak se dcerka těší, sdělil nám, že by chtěla, aby se pejsek jmenoval MIKI a znovu se ujišťoval, že s ním počítáme.
To jsme mu slíbili a pejska jsme začali na jeho nové jméno zvykat, jenže těsně před tím, než měl pejska převzít, volal opět ze Slovenska s tím, že je nemocen a do Prahy zatím nejede, ale moc prosil, abychom pejska pro něj podrželi a vydrželi s ním o týden déle. To už byla doma štěňata jen dvě a byla stále spolu, nejen jako bráchové, ale přímo jako dvojčata. No, slíbili jsme, a tak se stalo, že se nakonec našel páníček (tedy vlastně panička) i pro Filipa a tak tu Betynka zůstala skoro celý týden jen s Mikim.
Trochu jsme se obávali, jak Miki stráví zmizení svého alter ego, ale vyřešil to tím, že si hrál s maminou a ona s ním jako rovnocenní partněři. Vzpomínáte, jak ráda se Bety přetahuje? Tak tohle naučila i svá štěňata (ne že by jí to dalo moc práce): s ukradenou ponožkou jim mávala před čumáčkem tak dlouho, až pochopila. A když jí zůstal jen Miki, podnikali to spolu každou chíli. A když zrovna neměli ponožku či jiné lano, honili se spolu, vrčeli na sebe a Miki na mámu štěkal z bezpečného úkrytu pod křeslem, tak jako kdysi Betynka na Gerouše z pod auta. Zato na klíně ho Bety ráda neviděla. To přece vědí všichni, že klín je její, když byl Miki u Blanky na klíně, hned se tam cpala taky a byla by ho ochotna snad i zasednout.
Miki ovšem také s Betynkou "bojoval". V poslední době jsme štěňátka krmili rýží nebo kolínkami s masem a věru jim to chutnalo. To jim ovšem nebránilo v tom, aby se vrhala Betynce na její granule a co urvala, s tím se statečně potýkala. Z huby jsme jim to nebrali, říkali jsme si, ať si trochu zvyknou, ale rozhodnutí, zda krmit domácí či prefabrikovanou stravou, jsme chtěli nechat na jejich příštím človjeku.
Betynka se ale také musela najíst a tak jsme to řešili tím, že jsme ji na chvíli zavírali s miskou v samostatné místnosti, anebo jsme jí dali misku na gauč. Štěňata se snažila, vyskakovala, ale do ani do odchodu Mikiho žádně štěně výstup na gauč samostatně nezvládlo. Tak se mohla Betynka najíst a také se najedla. Není ovšem žádnou krkavčí matkou a tak se stávalo, že přestala žrát, popadla granuli do zubů a přinesla ji Mikimu na podlahu.
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na 
.
|
Jsme domov pro opuštěná zvířata
a nyní se musíme přestěhovat. Nutně potřebujeme umístit co nejvíce pejsků. Velmi děkujeme za každou pomoc. Viz http://www.volny.cz/zvirata.
|
