| |
16.2.
Proměna - kocour Batul (Jana z Norska)
15.2.
Den druhý - kočičí den a třetí - normální - jak koťata do rodiny přišla (Milan Buben)
Archiv kočičí rubriky
Dumka 1998 a 1999
|
Ve zvířecí rubrice naposled vyšlo:
16.2. KŘEČCI
Skokan Miki a jeho bratři aneb smečka puberťáků I (Renata Žaludová)
K dispozici je i Zvířecí archiv
|
Proměna - kocour Batul
Tak se mi to stalo! Byla jsem vybrána kočkou, lépe řečeno kocourem, ještě lépe řečeno kočkokocourem, abych ho měla.
Někdy vloni se u nás na terase objevil ubohý, plíživý stín čehosi ošklivě olezlého. Když to začalo hltat žrádlo, které předkládám strakám, identifikovala jsem to jako kočku. Zanícené oči, tělo skoro bez chlupů. Pouze hlava, trochu nohy a špička ocasu prozrazovaly, že kdysi chlupy měla. Bleskurychle mizela, jakmile jsem pohnula záclonou.
Menu v mé zvířecí hospodě se rozšířilo o kočičí žrádlo a kdo viděl v televizi seriál Black Adder s Rowanem Atkinsem ví, proč jsem kočku pojmenovala Baldrick. Jak čas běžel, začala pomalá proměna, jak fysická, tak mentální. Kočce a teď už jsem věděla, že kocourovi, se začaly jasnit oči a vracet srst. Zajímavé bylo, že se chlupama nezačal vyplňovat, ale obrůstal od hlavy a ještě teď si nejsem jistá, že ocas má konečnou podobu. Jednu dobu vypadal jako hyena a tvářil se, že je mu to žinantní. Bleskurychlé mizení vystřídalo uskakování a stydlavé pokukávání za zdí terasy, posléze pár kroků stranou a nakonec otrávený pohled, proč ho nenechám v klidu nažrat. Současně probíhaly nesmělé, zdrženlivé pokusy o fysický kontakt. Já jsem si ho trochu ošklivila, on pravděpodobně ztratil v lidské ruce důvěru.
No, zdolali jsme to, a nakonec mne čekal na schodech žok, který drze projevoval nevůli, když jsem se nedej bože opozdila. Na terase byl udělán pelíšek a já se bláhově domnívala, že kocour v těch kožešinách přezimuje. Nikoliv. Pevně rozhodnut, že s námi bude bydlet, vešel jednoho dne do domu a už nevyšel.
V první řadě dal najevo štěněti a poté i nám, že teď bude vše jinak, pokud možno po jeho. Ross i my posloucháme jak hodiny a musím přiznat, že Rosse do patřičných mezí odkáže nejlépe on. Stačí zvednout pravou packu, výhružně zasyčet a štěněčí aktivity rozpačitě ustanou. Rossův vyčítavý pohled po nás hozený, zbaběle přehlížíme. Je fakt, že náš povel "lehni" Ross většinou velkoryse přeslechne, ale na povel kočičích očí sebou hbitě práskne a ještě podbízivě mele ocasem.
Z šeredky je teď hezké, dlouhosrsté zvíře. Už také není Baldrick, ale Batul. Měl ovšem trochu smůlu a vybral si špatný dům, chlapec. Ve snaze zabránit produkci dalších malých opuštěňátek, strádajících hladem, zimou a nemocemi, jsem ho dala vykastrovat. Nepozoruji, že se považuje za méněcenného, naopak je to milý, klidný, řekla bych značný kocour. Je spokojen. Obsadil nejlepší křeslo v domě, pes ho uctivě respektuje a nakonec i s námi se dá vyjit. Otevřeme dveře, podáme vodu a tak. Život se mu konečně zase uspořádal.
Přikládám k nahlédnutí pár fotografií, teď již obrostlého kocoura. Přesto ho kousek chybí. Veterinář mu oholil půlku náprsenky, když mu bral krev.
Jana z Norska
| |
