Občas se mi stává, že vím, co chci říci, resp. napsat, ale ne a ne přijít na to, jak začít. Mě teď právě pomohl náš kocourek Kuba, který zrovna přišel, zacvrlikal (můžete si poslechnout nebo stáhnout - WAV 9 kB), a jakoby náhodou se otřel o mé nohy, mírně nahrben a s ocasem kolmo vztyčeným, jen jeho koneček je stočen zpátky, takže Kuba vypadá tak trochu jako autíčko v autodromu na pouti se svým kolektorem na sběr el. proudu ze sítě (drátěné i elektrické současně), která je natažena pod stropem nad celou jízdní plochou. Před mým pohlazením ale uhnul, abych si snad nemyslel, že jeho projev přízně je výzvou k nějakým důvěrnostem. Důstojně vyskočil na křeslo, protáhl se a pak systémem „upadne mu tělo“ na něj usedl, resp. ulehl a kouká na mě, co jako bude dál.

Tak tedy, milý Kubo, budu ti vyprávět, proč mám vás kočky tolik rád. Ono to souvisí i s tím, že mám rád ženy. Ne však ledajaké, ale ty s velkým „Ž“ na začátku - nezakomplexované, vyzrálé a jisté si samy s sebou. Mám rád vztahy, ve kterých to „jiskří“, vztahy plné laskavého a láskyplného, byť „drsného“ špičkování. Vztahy, kdy partneři žijí zdánlivě každý svůj život, ale přitom je oba prožívají společně - stačí jim mnohdy jen jeden pohled, kterým si řeknou během krátké chvilky vše - a také a především, v momentě, kdy je jednomu z nich „ouvej“, přiběhne ten druhý, bez zbytečných řečí a výčitek, s nezištnou pomocí. Mám pocit, že právě tento přístup je vlastní i vám, kočkám, ve vztahu k nám lidem.

No nevadí Kubo, už jsem se rozpovídal a tak budu pokračovat: nemám rád psy (ve slova smyslu nikoli záporné hodnoty, nýbrž nulového citu, tj. nevadí mi, ale nevyhledávám je). Vzpomínám si na jednu dívku se „psíma“ očima, se kterou jsem jednou „tancoval“. Ono to bylo spíše takové to vrtění se v rytmu hudby, ke kterému vlastně partnerku ani nepotřebuješ a tak, protože jsem k dotyčné nic necítil, abych se nenudil, rozhlížel jsem se po ostatních „tančících“ „párech“ a vybíral si z nich pro svou potěchu různé „typy“, když tu najednou jsem měl takový divný pocit, jako že něco není v pořádku. Rozhlížím se, co se děje, a v tom jsem si všiml své partnerky: v mírném předklonu pohupovala boky a rukama máchala, jako by běžela 100 m na čas – ale to nebylo to hlavní, děsivé bylo, jak byla „přisáta“ oddaným psím pohledem na mém obličeji. Cvičně jsem udělal několik prudkých obratů – poslušně mě následovala, jako by byla držena silokřivkami magnetického pole. Po letech jsem jí zahlédl ověšenu věncem dětí, jak s tímtéž pohledem vyprovází svého manžela, na první pohled arogantního hulváta, který na ni shlížel, jak na otrokyni.