| |
20.9. KOHOUTI
Soukromá sbírka kohoutů v Jeruzalémě III. (Lumír O.Hanuš)
19.9. KOHOUTI
Soukromá sbírka kohoutů v Jeruzalémě II. (Lumír O.Hanuš)
Letošní archiv PET,
archiv 1999 a 2000
| |
KOHOUTI
Soukromá sbírka kohoutů v Jeruzalémě III.
První díl vyprávění o kohoutech v Jeruzalémě jste si mohli přečíst v úterý a druhý včera.
Široce bylo rozšířeno, že kohout či slepice, jsou-li obětováni, mohou zahnat zlo. Kohout proto, že jeho kokrhání ohlašuje světlo a duchové zla světlo nesnášejí. Slepice se dělily o magické vlastnosti kohouta. Červený hřebínek kohouta byl navíc považován za kletbu pro ďábly. Tento obrázek však není zcela jasný, neboť v židovském folklóru byl ďábel obvykle zobrazován s kohoutíma nohama.
Jen pro zajímavost bych chtěl uvést, že kohout se anglicky řekne cock. Vzhledem k tomu, že toto slovo bylo a je často spojováno s pohlavním údem, zavedli Američané pro kohouta název rooster. Je to název vysloveně pozitivní a nespojuje se ani s kohoutími zápasy.
A proč mne vlastně napadlo na těchto stránkách psát právě o kohoutech? Přivedla mne k tomu známost se spisovatelem panem Dr. Viktorem Fischlem, který není naší veřejnosti neznám. Vystudoval sociologii a práva na Univerzitě Karlově v Praze (1931-38). V letech 1939-45 byl v londýnské emigraci, kde pracoval v úřadě československé exilové vlády, od roku 1949 žije v Izraeli. Působil v izraelských diplomatických službách v Japonsku, Barmě, Polsku, Jugoslávii a dalších zemích. V roce 1955 přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan. Publikoval v češtině asi 26 knih a dvě přeložil (Žalmy a Píseň písní ze Starého zákona). Na jeho knihu Dvorní šašci (osobně mám tuto jeho knihu nejraději) z r. 1982 zakoupil práva již dříve režisér Miloš Forman, dosud mu však její filmovou podobu dluží.
Žije v Jeruzalémě, kde jsem se s ním také seznámil (naše seznámení by byl příběh na samostatný článek). Setkání s ním jsou vždy plná jasu, pohody a zajímavého povídání. Samozřejmě jsem si hned při první návštěvě u nich povšiml, že má v bytě všude kohouty nejrůznějších tvaru i velikostí z nejrůznějšího materiálu. Prohlédnout si je není jen tak. Chce to čas a tak jsem si je prohlížel při každé mojí návštěvě. Jsou zde kohouti sklenění, dřevění, hlinění, kohouti s pravým kohoutím peřím a další a zase jiní (v ploše i v prostoru).
Nedalo mi to proto, abych se jej na to nezeptal. A tak nedávno, když jsem se plánovitě u nich s tímto cílem objevil, položil jsem mu otázku: "Jak jste přišel ke kohoutům?" A zde je mnou zaznamenaná jeho odpověď: "S Františkem Langrem jsme v Londýně byli kamarádi (jeho paní Anička zemřela v Praze ve věku 96 let). On sbíral velbloudy a napsal hru Velbloud uchem jehly. Lidé mu posílali velbloudy a já jsem mu to záviděl. Říkal jsem si: Měl bys také něco sbírat! Jmenoval jsem se Fischl a tak jsem chtěl sbírat ryby, ale bylo to bezduché. Tak to šlo až do r. 1961, kdy jsem byl velvyslancem v Polsku. Přijel jsem do Krakowa. Mají tam obchody s folklórem a za výkladem měli kohouta a ten musel být můj. Tak jsem ho koupil a stal se základem mé sbírky kohoutů.
Když se mi začali množit a lidé to viděli, začali se mi množit ještě více. Pak jsem napsal knihu Kuropění (pozn. - vyšla v r. 1975) s hlavním hrdinou kohoutem Pedro a poté jsem dostával desítky kohoutů z celého světa. Už mi to bylo líto, že nedostanu také něco jiného, a tak jsem napsal anglicky Sonet pro obdivovatele mé sbírky kohoutů (pozn. - dosud nebyl do češtiny přeložen). Vyložil jsem tam, proč nesbírám jiné věci a proč kohouty. Kohout má předně krásný tvar. Je to hrdé zvíře (Francouzi vědí, proč si ho dali do štítu). Mám jich kolem 400. Kromě toho mám sbírku známek s kohouty, která čítá alespoň 80 známek."
Lumír Ondřej Hanuš, Jeruzalém, Israel
Pokračování zítra.
|
Jsme domov pro opuštěná zvířata
a nyní se musíme přestěhovat. Nutně potřebujeme umístit co nejvíce pejsků. Velmi děkujeme za každou pomoc. Viz http://www.volny.cz/zvirata.
|
|
|
