Žofinku a Sněhuláka jsem si svého času přinesla z Pražského spolku ochránců zvířat... a proto je tohle povídání (první, druhá, třetí a čtvrtá část) pojednáno jako reklama na kočičky z útulku Pražského spolku ochránců zvířat tel. (02)6922588, (02)536605, se kterými mám ty nejlepší zkušenosti. Asi je něco pravdy na tom, že při laskavém a mírném zacházení jsou z nich neuvěřitelní mazlíci. (Adresa je: Útulek pro zvířata v krajní nouzi, Radlická 108, Praha 5, návštěvy pouze po telefonické dohodě na tel. 0603/225948.)

Tentokrát spíš jen o Černé (Žofince). Když jsem s Žofkou absolvovala pravidelnou kontrolu a očkování, paní doktora mě nepotěšila. Koukla šíše do držtičky a řekla, že ten zubní kámen musí pryč, že už krvácejí dásně a šíša by brzy přišla o zuby. To bych samozřejmě nerada, tak paní doktorka vzala kleštičky, a se slovy, že to stejně asi nepůjde jen tak, zkusila zabrat za ta skaliska a šíša řekla ne. Sice ani nekníkla, ale zkroutila se jako chlupatý paragraf. Paní doktorka není žádná tyranka, ale jak správně prohlásila, „druhé zuby jí nenarostou" a situaci by bylo záhodno řešit. Takže jsme se domluvily, že budeme muset přijít tak za měsíc po očkování (až se vstřebá), a pak v narkóze zuby ošetřit. Neměla jsem radost, z knížek od Herriota i ze své vlastní zkušenosti vím, že narkóza je pěkně blbá záležitost. Ale šíša je člen rodiny a hodit její zuby za hlavu (časem by na to došlo téměř doslova) se mi nechtělo.

V den D, resp. už den předem začala akce A. Šíša totiž nesměla dostat asi 24 hodin před narkózou nažrat a 2 hodiny před tím napít. Těch výmluvných pohledů, naštvaného mňoukání a vodění natvrdlé člověčice do kuchyně k misce! Trochu mi to komplikoval Sněhulák (Bílý), který žrát mohl a taky by měl, protože je oproti Žofce muší váha. Jenže on je troubelka hrozně solidární (nebo ví, že kdyby nebyl, dostal by pak od Žofky nafackováno), a sám žrát nechtěl. Pořád chodil ke dveřím, za kterými byla Žofka po dobu zamýšlené večeře separována, a dobýval se na ni a dožadoval se nápravy. No, hlady do druhého dne neumřel, je to tvrdej chlap. Druhý den ráno jsem nachystala přepravku - a Sněhulák jako žížnivá čára zmizel za pračkou. Vylezl snad až v noci, a to ještě ostražitě sledoval pohyb nepřátel (mě a přepravky). Žofka se chytit dá, ale protestuje pasivní rezistencí. Nakonec jsem ji dovnitř nějak vmanévrovala (to je neuvěřitelné, jaký prostor dokáže kočka s roztaženými prackami zabrat), musela jsem hodně přemlouvat, lichotit, utěšovat a litovat ji. Cestou jsem ocenila, že Žofinka měla půst - je totiž z přepravky hrozně nervózní, kníká a nakonec se často i poblinká.

Bylo mi jí hrozně líto, ale vzít ji jen na postrojek jsem se bála - mohla by se mi vytrhnout. Takže jsem se zatvrdila, však byla v přepravce jen půl hodinky. U paní doktorky Žofinku zvážili (3,60 kg - přece jenom je to lepší oproti loňským 4 kg, to byla fakt baňatá baňka) a pak jí dali injekci s tím, že máme počkat v čekárně, až šíša usne. Hlava jí klesla na čenich hned. Trochu jsem se lekla, když jsem dostala pokyn, abych hlídala, jestli dýchá. Ale paní doktorka se na nás chodila koukat, a já si šíšu vytáhla na klín, abych ji tedy mohla lépe kontrolovat (a hladit a utěšovat). Kočka v narkóze dýchá hrozně pomalu, vlastně chvíli nedýchá, a pak se prudce nadechne a vydechne, a pak zase nedýchá... Bylo to napínavé. Šíša dokonce začala trochu dávit, i když byla už hluboko v limbu. Ještě že měla prázdné bříško. Za pár minut jsme mohly „na sál".

Linda BX

Dokončení si přečtete zítra.