Ne všechno, co může pejska potkat, je jen šťastné a veselé. Naši Betynku naštěstí zatím žádná vážnější nehoda, neřku-li tragédie, nepotkala (držte nám palce do budoucna), ale občas se jí stalo něco, co jí dvakrát příjemné nebylo.

Bylo to takhle v podvečer, kdy Bety chodí uvázaná, a potkali jsme pejska jozefčíka, také na vodítku. Milí pejsci si padli do oka, začali se očuchávat a dřív než jsme je stačili odvázat, pustili se do honičky. No jo, ale v té předehře se Betynka nějak zamotala do kamarádova vodítka, a tak jezevčík pobíhal a Bety sípěla za ním. Jezevčíkova panička sice držela vodítko, ale zastavit ho nemohla. Kdyby trochu zatáhla, Bety by se ocitla v nezáviděníhodné situaci, takže panička nemohla udělat nic jináho než vodítko pustit. Já jsem měl na vodítku Bety a ještě chvíli jsem ji držel, ovšem zastavit jsem ji také nemohl, dokud by se nezastavil druhý pejsek. I pustil jsem šňůru také a začal jsem honit jejího kamaráda. Naštěstí po krátké chvíli vběhl do domovního vstupu a tam jsem ho chytil a tah smyčky tak povolil, ale stejně mi dalo trochu práce, než jsem jeho vodítko uvolnil natolik, abych ho Betynce mohl sundat. Betynka si jen odkašlala a běhala vesele dál, ale když jsem zpětně o té události přemýšlel (v průběhu akce jsem na to neměl čas), úplně dobře jsem se necítil.