| |
KONĚ
Jízda v koňském sedle
čast první
|
Ztratil se BART,
v sobotu 8.2.2003 - německý ovčák, černý, dlouhosrstý v ZÁLEZLICÍCH, ident.známka č.42, chip 0985100005698512. Jakékoliv zprávy prosíme na tel. 606174722 nebo na Vladislav.Soukup@tiscali.cz
|
Nedávno jsme byli na krásném vystoupení drezůry lipicánských hřebců. Kdyby se někdo chtěl o těchto nádherných bílých koních dočíst více, na Internetu je o nich řada stránek, v angličtině i v němčině (např. www.lipizzaner.com).
Já jsem si ale ten večer připomněla svůj dávný zážitek v sedle koně. Pro koně mám již od mládí velkou slabost a asi jako každá holka jsem tehdy moc toužila naučit se na nich jezdit. Pro moje rodiče ovšem byly hodiny jezdectví finančně neúnosné a tak jsem se alespoň snažila kolem koní se motat, jak jen to šlo.
O prázdninách jsem jezdívala na různé pracovní brigády trochu si přivydělat a na nich se často nějaká ta příležitost být u koní našla. Seděla jsem tak na koních, svážejících brambory či řepu, kdy mi po jejich odpřažení bylo dovoleno sednout si na rozložitý hřbet jednoho z nich a zajet do stáje, někdy se třeba i projet po dvoře.
Podobně jsem uprosila i vozku při sklizni sena, nebo při svážení dřeva na Šumavě, kde jsem brigádničila na vysazování lesní školky. Vždycky jsem se při těchto krátkých projížďkách rozplývala blahem, i když šlo jen o mohutné pracovní valachy.
Až teprve když jsem se provdala do Ameriky, seděla jsem prvně na poctivě osedlaném koni... Bylo to během naší dlouhé cesty napříč USA v roce 1975, kdy jsem si ve státě Montana všimla reklamy na "trail rides". Když mi manžel vysvětlil o co jde, zatoužila jsem takové projížďky se zůčastnit.
Jak jsem později zjistila, trail rides jsou velice populární v celé Americe, nejvíce ale v jejích západních státech. Jsou to hodinové, dvou hodinové, denní nebo i vícedenní jízdy na koních do okolní krajiny, většinou ve skupinách a s doprovodem.
Zatímco manžel platil tuhle naši hodinovou projížďku v Montaně, já jsem šla ke skupině koní, kde mi byla přidělena klisna Sally, manželovi o něco později Betsy. Jak se ukázalo, manžel dostal prvního-vůdčího koně a já naopak toho posledního, který řadu uzavíral.
Nevím, zda to bylo tím, že pán, který nám koně přiděloval si nevšiml, že patříme s manželem k sobě, nebo to byla jen čirá náhoda. Tuhle skutečnost jsme hned nepoznali, protože koně stáli ve skupině, kde trpělivě a zřejmě i znuděně čekali, až se na ně usadí turisté, toužící po zážitku z jízdy v sedle.
Netroufám si napsat, že koně čekali, až se jim do sedla "vyšvihne" skupina turistů :-), protože někdy bylo třeba silných pomocných rukou zaměstnanců stájí, aby každý kůň měl na hřbetě svého jezdce. Když se pak koně dali do pohybu, zamanévrovala jsem toho svého vedle manželova a vyjeli jsme spolu.
To bylo ale poprvé a naposledy, kdy naše koně jeli vedle sebe.
Tehdy jsem ještě nevěděla, že na podobných vyjížďkách se krátce po vjezdu na stezku koně automaticky zařadí jeden za druhým do dlouhé sňůry a nic je nepřinutí jet za jiným koněm než za tím, kterému jsou už léta zvyklí koukat na zadek.
Krátce po tom, co všechny koně přejeli silnici, která byla poblíž stájí a vjeli na lesní cestu, manželova Betsy zrychlila krok aby se dostala na špici před ostatní jezdce, hned za koně průvodce. Protože pro manžela to byl vůbec první kůň, na kterém seděl, byl rád, že i při tom mírném zrychlení zůstal sedět v sedle a později mi říkal, že ho ani ve snu nenapadlo, aby se nějak pokusil "svoji Betsy" přesvědčit, držet se vedle mne.
Naopak moje Sally krok zpomalila, nechala ostatní koně předjet a zařadila se až na konec asi deseti koní. Lesní cesta byla dostatečně široká na dva koně a tak jsem se několikrát pokusila Sally mírně popohnat ve snaze dostat se vedle manžela. Kůň ale paličatě odmítal vybočit se svého, za léta naučeného zařazení a moje jezdecké znalosti zase nebyly takové, abych ho k tomu přinutila.
Tak jsem to po chvíli vzdala a oddávala se blahému pocitu v sedle koně a pohledu na krásnou horskou krajinu. Po půlhodině mírného stoupání jsme dojeli na malou paseku, odkud byl překrásný pohled do údolí. Náš průvodce na chvilku zastavil, koně se různě seskupili a kdo chtěl mohl i sesednout.
Na pasece se Sally nechala ode mne zavést k manželově Betsy a mohli jsme se spolu alespoň dívat na tu horskou nádheru.
Marie Crossette, USA
Dokončení příští týden.
Nabízíme štěnata,
vhodná ke hlídání, k domku na zahradu, narozena 28. srpna 2002
Matka: německý ovčák (Cora); Otec: vlčí špic (Rex)
Pejsci: corexové (3 holčičky a 7 chlapečků) - jsou roztomilí - viz povídání s fotkama v PET.
Případné další informace na tel. 603515469 nebo e-mail: spkfig@sps-karvina.cz
Neuhlídali jsme je a teď máme velké starosti :-/.
|
|
Jsem šestiletá fenka Zorina,
ze tří čtvrtin německá ovčačka, menšího vzrůstu. Jsem hodná a poslušná, hlídala jsem dům, ale zemřel mi pán :-( a sama být nemohu. Hledám nový domov - nejlépe někde v domku se zahradou. Pokud máte zájem mě adoptovat, zavolejte, prosím, na pražské telefonní číslo 241741666 nebo na mobil 723952991 - Záviškovi.
|
|
Nalezená fenka - ovčačka,
drobnějšího vzrůstu, která marně čekala na svého pána nebo asi spíše paničku (má raději ženské) poblíž Starého Vestce, v budce u autobusové zastávky. Je to neagresivní pes, velmi milý, jednoznačně s ní bylo dobře zacházeno, ale nemá ráda kočky (což jí promineme). Pokud by náhodou některý čtenář PET věděl, že někdo ji hledá, bylo by to báječné. Bylo by dobré i kdyby někdo se jí chtěl ujmout a vytvořit ji hezký domov. Zájemci, pište prosím na adresu PET. Blanka
|
|
|
