PTÁCI
Hrdlička - můj největší kamarád
3. Čikitka roste a zabydluje se u nás
Povídání o hrdličce - Čikitce začalo 1. Představením a pokračovalo dalšími dílem: 2. Moje chovatelské začátky a první dny Čikitky v nové rodině.
V minulém díle příběhu o hrdličce jsem popsal, jak naše rodina získala nového domácího mazlíčka. Jenže bude chtít pták, který má v sobě zakódovanou touhu po životě, trávit svůj čas jen s námi? A budeme my schopni mu poskytnout všechno tak, aby dobře prospíval? Určitě to nebude jednoduché.
Čikitka sílela a rostla snad díky každé vyzobané misce zrní. Dokonce jsme už zaznamenali i pokusy o vyletění z krabice. Naštěstí se to nezdařilo. Táta musel zrychlit tempo při výrobě klícky. Ta se mu opravdu povedla, avšak časem jsme museli provést některé "interiérové" změny.
Třeba nyní na začátku jsme si vůbec neuvědomili, že by tam měla mít Čikitka bidýlko, na kterém bude nocovat - jako každý správný ptáček. Takže zatím měla jedno velké vysouvací dno pokryté novinami. Na noviny jsme dali jednu hlubší misku s vodou a jednu mělčí se zrním. Zatím jsme striktně dodržovali ptačí stravu.
Už ani nevím, jestli na radu nějakého kamaráda nebo po přečtení knížky pro mladé chovatele, jsme začali na noviny sypat trochu převařeného písku. Nestačili jsme se všichni divit, jak ho Čikitka přímo vysávala. Postupně jsme si na sebe více a více zvykali, i když nás Čikitka stále něčím překvapovala.
Především jí začínal být prostor klece malý. Postáváním u dvířek a tlačením se na ně dávala najevo, že chce za námi. Na ruce byla spokojená. O tom svědčí i to, že si uměla na ruce krásně zdřímnout. O hřbet ruky se opřela křidýlky, na která přenesla váhu celého tělíčka, nožičky úplně schovala do peří, někdy si jednu natáhla pod tělíčko, a začala klimbat.
Nikdo z naší rodiny nezapomene na ty krásné chvilky relaxace a uklidnění při odpočinku s malým bílým andílkem. Teprve tehdy jsme poznali, že domácí zvířátko může mít opravdu pozitivní vliv na psychiku člověka.
Ale abych nelíčil jen idylické chvilky s hrdličkou, vrátíme se k zabydlování Čiky v naší kuchyni a také k prvnímu "venčení". Čika si totiž uměla i pěkně zařádit. Jak už jsem napsal, hrdlička rostla a sílila každým dnem, a proto začínala mít větší a větší pohybové nároky. Vzhledem k tomu, že jsem se od svého kamaráda dověděl o úletu Čikitčiny sestřičky nebo bratříčka (to se bohužel za tak krátkou dobu nepodařilo zjistit), byl jsem na pouštění Čiky opatrný a přidávali jsme jí volnost postupně.
Ven, tedy na balkon, směla Čika zatím jen v kleci. V bytě jsem s ní pak trávil většinu času v kuchyni. Jednak byla prostorná, jednak bylo na podlaze linoleum, takže kdyby "něco" nestačily zachytit noviny, nebylo by tolik práce jako při čištění koberce.
Čika seděla na ruce a s nataženým krčkem připomínajícím žirafu zvědavě, ale s příslušnou dávkou strachu, sledovala dění kolem. Běda, když máma při vaření něčím cinkla nebo bouchla. Čika dostala "šok". To znamenalo, že se přikrčila a v sekundě vystartovala po kuchyňském koutě jako raketa. Několikrát kout obletěla a vrátila se na ruku.
Po pár dnech "mapování terénu" se už z ruky proletěla i bez vnějšího podnětu. Taky v tomto chtěném proletění byl rozdíl - let byl klidný a pomalejší. Vždycky se ještě vrátila na ruku pěkně zadýchaná. Postupně už si při letu zmapovala celý kuchyňský kout a začala si vybírat "svá místečka".
Na prvním místě vyhrály staré pendlovky. Byly ve správné výšce (prakticky nejvyšší bod v kuchyni) a měly správnou přistávací plošinku.
Pozorováním naší rodinky z hodin dokázala Čikitka trávit celé hodiny. Na horní plochu hodin jsme dávali opět staré noviny, které se museli často, ale jednoduše, vyměňovat. Dolů na stůl slétala hrdlička většinou jen, když se podávalo jídlo. Pomalu se přestávala spokojovat se svými miskami a zvědavě nakukovala do našich talířů.
Jako mezipřistávací bod mezi hodinami a stolem sloužilo Čikitce rádio na lednici. Odsud měla totiž lepší výhled z okna a mohla tak sledovat dění na hřišti, pískovišti i ve vzduchu nad sídlištěm. Zajímavá byla reakce Čiky na jiného letícího ptáka, kterého viděla za oknem. Natáhla krček, pak se přikrčila a jako by začala plakat. Vydávala takové opakované vystrašené "hmm, hmm".
Potom opět šílenou rychlostí vystartovala a přiletěla za mnou, nebo přistála na hodinách. Jak Čika rostla, její létání i přistávání se stávalo přesnějším a ladnějším. Samozřejmě při přistání už dělala pěkný "průvan", vše jsme museli zatěžkávat. Byl to už po měsíci přece jen rozdíl například oproti létání andulky, které jsem mohl vidět u svých spolužáků.
Za necelý měsíc se nám už zdálo, že Čika slyší na své jméno. Pomalu jsem si začínal být jistý její poslušností a fixací na mě. Čím dál častěji jsme začali doma mluvit o venčení. Chtěli jsme samozřejmě, aby se u nás měla Čikitka co nejlépe a aby měla co největší svobodu. Na druhé straně jsem měl strach, že by se mohla ztratit jako její sourozenec mému kamarádovi.
A my už jsme si na ni tak zvykli!
Nedokázal jsem si představit, že by se měla stát potravou nějakého dravého ptáka nebo kočky. Ale kuchyň už opravdu přestávala stačit a holoubci jsou přece zvyklí se vracet na jedno místo (jak jsem si mohl sám ověřit u Filípka a Howardka). Pokud Čika uletí, snad se dokáže v pořádku vrátit!
Cítil jsem, že nemám právo její životní prostor omezovat jen na kuchyň. Musím jí věřit a dát trochu volnosti.
Určitě to bude důležité jak pro její fyzický vývoj, tak i pro její psychiku. A přece po několika přeletech kuchyní je tak zadýchaná! Zatím nemůže uletět tak daleko, aby mi zmizela z dohledu.
Omyl!
Nevěděl jsem totiž, že její sem tam ustrašené chování při pohledu na letícího ptáčka za oknem, bude venku ještě silnější a prudší. První venčení tak byla stresující zřejmě více pro nás než pro hrdličku, která si jistě neuvědomovala případné hrozby.
O tom, jak jsem o Čikitku málem přišel, se rozepíšu příště.
Otmar Němec
Pokračování začátkem listopadu.
Poznámka: Originální snímky byly zmenšeny pro publikaci na Internetu.
