PTÁCI
Hrdlička - můj největší kamarád
4. Čikitka a venčení, Čikitčiny úlety
Povídání o hrdličce - Čikitce začalo 1. Představením a pokračovalo dalšími díly: 2. Moje chovatelské začátky a první dny Čikitky v nové rodině, 3. Čikitka roste a zabydluje se u nás.
Jak šel čas, zdálo se nám, že právě její nový domov jí začíná být malý a bude potřeba zahájit pravidelné venčení...
Blížil se také čas dovolených a já jsem nechtěl, aby Čika strávila celou dovolenou (většinou jsme pobývali na chatě u Vranovské přehrady) zavřená ve vězení své klece, protože bychom se ji báli vypustit. Měli jsme tedy pár týdnů na to, aby se Čikitka naučila několik základních věcí, které by jí umožňovaly volný pohyb kdekoliv v přírodě (samozřejmě pod mým dozorem), aniž by jí to stálo její život.
Určitě to nebude problém!
Vždyť v bytě už poslouchala lépe než nějaký pejsek. To, že všechno bylo trochu jinak, jste již určitě vycítili v závěru minulého dílu. Celá naše rodinka si prožila díky strachu o ulétávající Čikitku tři velké horory. Nejdříve bych chtěl ale popsat, jak venčení začalo.
Za panelovým domem, ve kterém bydlíme, se nacházelo nové pískoviště. Naše první cesta směřovala právě tam. Už jsem totiž stihl nastudovat, že někteří ptáčci (a mezi nimi i holubovití) potřebují pro správný průběh trávení sezobnout sem tam nějaký kamínek. Čika opravdu začala pilně zobat a vypadala spokojeně.
Po chvilce však natáhla krček, zamotala se na místě "o 360°" a vystřelila. Protože trénink v bytě byl zřejmě zatím nedostatečný pro delší let, obletěla náš dům a padla do trávy pod okny. Samozřejmě jsem utíkal za ní. Trnul jsem při představě, kdyby v trávě právě byla kočka nebo kdyby přiběhl nějaký pes.
Čikitka by zřejmě nezvládla správně zareagovat.
Po svém prvním leteckém výkonu venku byla tak vyčerpána, že sotva popadala dech. Snad s radostí mi vyskočila na ruku, zaryla mně zlehka svoje drápky do prstů ruky a nechala se hladit. I když s nepříjemným pocitem strachu, přece jen jsem se s Čikou vrátil na pískoviště. Dále se už jen klidně procházela v písku a zobala, pozorovala okolí a někdy vylétla na ruku. Jak si pamatuji dvakrát za jeden den vlastně nikdy neulétla. Zřejmě to pro ni bylo stejně náročné jako pro mě.
Takto vše probíhalo zhruba dva týdny.
Vždy nějaké proletění se kolem domu, popř. vzlétnutí na keříky a potom poklidné procházky v blízkosti členů naší rodiny. V této době se také Čikitka stala středem zájmu řady jiných dětí a jejich rodičů. Děti si chtěly ptáčka pohladit, podržet na ruce a nebo dokonce i vzít domů.
Dělaly mi i různé zajímavé nabídky na směnu - nezapomenu na možnost získat za Čiku "angličáka" Ford Eskort. Jenže všichni měli smůlu. Já bych ji nevyměnil za nic na světě.
V dalších dnech se mi začalo zdát, že úlety nabírají na síle. Náš domácí mazlíček už byl zřejmě trénovanější a silnější. Čika zvládla obletět dům na jednou, ale hned několikrát. Jiný byl i samotný vzlet a rychlost letu. Přestával jsem jí stačit. Nebyl jsem schopen tak rychle vystartovat a sledovat její let.
Tak se stávalo, že jsem ztratil přehled o místě přistání a pak jsme ji třeba i hodinu s rodiči, sestrou i s kamarády hledali, než jsme ji objevili na některé větvi v tomto ročním období bohužel hustě zarostlých košatých stromů. Když jsme volali její jméno, natahovala krček, aby nás viděla, a nervózně přešlapovala z nožičky na nožičku, když přemýšlela, jak k nám sletět. V případě, že zapadla někde uvnitř velmi hustého stromu a neodvážila se sletět, musel jsem já nahoru.
Doma se pak vždy pustila do jídla (nedivím se - i nám vždy vyhládlo) a pak se spokojeně uvelebila na bidýlku, které táta v kuchyni instaloval tak, aby byla s námi a měla přehled. Kdykoliv chtěla, mohla slétnout na stůl nebo vyletět na své hodiny.
Postupně jsem s Čikou začal chodit jen k zadnímu nepoužívanému vchodu našeho panelového domu. Tady "v závětří" se kromě zobání kamínků mohla brouzdat v nízké trávě pod malými stromky a zdála se mi klidnější. Naopak na otevřeném dětském hřišti byla Čika neustále rušena mnoha podněty a snadno se vylekala.
A konečně se dostáváme k již zmiňovaným třem nejkritičtějším úletům, kdy byla Čika opravdu dlouho v ohrožení života. Poprvé se vše seběhlo na začátku prázdnin právě před odjezdem na dovolenou.
Ráno jsme vyrazili na naše nové místečko u domu. Po zhruba deseti minutách jsme oba nadskočili úlekem z jakési rány, která mohutně otřásla celým sídlištěm. Čika vyletěla směrem před dům (jako zatím vždy), náhle změnila směr, zahnula za další panelový dům a ztratila se mi z dohledu.
Tušil jsem, že je zle.
Běžel jsem po předpokládaném směru letu, ale Čikitka nikde. Po té jsem už jen hekticky prohledával celé sídliště. Táta se připojil a šel hledat spíše do přírody - k nedaleké řece do míst zvaných Pancíře. Volali jsme ji jménem. Ptali jsme se kolemjdoucích, ale Čikitku jsme neobjevili. Po poledni jsme se vyčerpaní a hladoví vraceli domů na oběd (i když mě už dávno na jídlo přešla chuť).
Po příchodu domů jsme nevěřili svým očím. Čikitka stála na stole a vymetala dobroty z misek :-). Chtěl jsem jí nadávat, ale místo toho jsem ji jen hladil.
Máma začala vyprávět, jak se Čika dostala domů. Donesl ji chlapec z protějšího domu. Prý přistála u nich na balkóně a odevzdaně tam celá unavená seděla. Měli jsme všichni štěstí - Čika, že přímo přistála "v dobrých rukou", a my, že už jsme byli díky bílé hrdličce tak známí, že chlapec věděl, kam ji vrátit.
Druhá nebezpečná akce se konala v den mé nepřítomnosti. Maminka chtěla dát Čikitku chvilku na vzduch na balkón, zapomněla bohužel zavřít dvířka klece. Když si to uvědomila, bylo už pozdě. Na balkóně uviděla jen prázdnou klec. Začala ihned prohledávat blízké okolí, ale marně. Po mém návratu se rozjelo velké pátrání.
Opět jsme bez úspěchu proběhli celé sídliště.
Bohužel se blížil večer a já jsem začínal být bezradný. Už se stmívalo a náhle maminka zahlédla něco bílého na malém stromku v areálu bývalé kotelny. Ani jsem tomu nechtěl věřit. To místo bylo známo jako ráj koček. A právě klidně tam si přistane naše malá hrdlička. Rychle jsem k Čikitce přiběhl, nastavil ruku, na kterou okamžitě přeskočila, a radostně jsem si ji odnášel domů.
Zase se dá hovořit o velkém štěstí!
Dopředu prozradím, že štěstí jsme měli i do třetice a navíc Čikitčin úlet měl ještě komické zakončení. Ovšem to jsme v prvních chvilkách bez Čiky nevěděli. Opět jsme šli ven, opět se Čikitka lekla a uletěla. Hledali jsme ji stejně jako v prvních dvou případech marně. Když jsme asi po hodině procházeli kolem zahrádek rodinných domků na konci sídliště, zavolali na nás známí, ať se jdeme podívat na zvláštní, zřejmě zraněnou hrdličku. Přiletěla na dvorek k jejich slepicím a teď tam prý poskakuje a zobe zrní.
To, že je raněná, odvodili z toho, že tak zvláštně skáče a že má tedy asi něco s nožkami. My jsme ale hned byli doma, to je přece naše Čika a není zraněna, jen se snaží se slípkami navázat kontakt. O těchto projevech Čikitky se ještě rozepíši. Všichni jsme se s úlevou zasmáli.
Vzhledem k tomu, že slepice o Čikitku neměly zájem, usoudili jsme, že více pozornosti bude mít přece jen v naší rodině. A Čikitka i do třetice usínala v klícce u nás v ložnici.
Otmar Němec
Pokračování příště.
Poznámka: Originální snímky byly zmenšeny pro publikaci na Internetu.
