| |
19.10. PSI
Rek - hrdina a naše rodina II (Jerry Plšek, Austrálie)
18.10. PSI
Rek - hrdina a naše rodina I (Jerry Plšek, Austrálie)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999
| |
PSI
Rek - hrdina a naše rodina II
První díl vyprávění o malamutovi Rekovi jste si mohli přečíst včera Dnes si přečtete jeho pokračování.
Je potřeba říct, že od té doby co se k nám Rek nastěhoval, naše obydlí očividně chátrá. Dveře zadního vchodu nesou hluboké stopy po sápajících se drápech jako němé svědectví o několika "vypovězeních na Sibiř", takže to vypadá, jako by se k nám za úplňkové noci dobýval sám vlkodlak. Schodiště na verandu bylo pravděpodobně uděláno ze dřeva, které malamutům obzvláště chutná, protože pomalu mizí v žaludku Reka. Ještě že psí toaleta nezná funkci toaletního papíru, protože jinak by Rek měl packy samou třísku. Nábytek také zaznamenal určité změny. Na nábytku určeném k sezení se objevily přehozy. Strategicky a nonšalantně pohozené po křeslech a pohovkách (aby vypadaly co nejméně jako přehozy, protože ani já ani Libby moc na přehozy nejsme) zakrývají demoliční pokusy našeho drobečka. Dospěli jsme k názoru, že je vcelku bezpředmětné opravovat škody a nahrazovat zničené věci novými, protože Rek by to považoval za součást hry a aby se nám zavděčil, demoloval by ještě s větší vervou. Také potajmu doufáme, že s přibývajícím věkem ho to aspoň částečně přejde, i když zatím tomu nic nenasvědčuje.
S přibývající hmotností Reka jsme usoudili, že by nebylo na škodu ho "cvičit v poslušnosti", protože zvládnout 65 kg živé váhy (předpokládaná váha v jeho dospělosti) fyzickou "hrubou" silou mé padesátičtyřkilové manželky tak moc nepřipadá v úvahu. Zvlášť poté co ji jednou protáhl křovím a hložím, protože si omotala horolezecké lano na kterém ho vodíme na procházku okolo ruky a nestačila se ho zbavit. Díky tomu, že se Libby zašprajcovala mezi dva malé stromky, se kočce podařilo utéct, ale Libby má od té doby každou ruku jinak dlouhou a zanevřela na kočky. Rek v té době vážil něco málo přes 40 kg, ale tažnou sílu už měl pořádnou. To jen uspíšilo naše rozhodnutí poskytnout Rekovi něco málo "vzdělání".
Psí škola se v psím klubu odehrává každou neděli ráno. Pouhých 20 minut autem od našeho domu, ale je to záležitost pro tři. Jeden řídí a druhý brání Rekovi v pokusech převzít řízení do vlastních tlap, dokončit ranní hygienu řidiče olizováním jeho uší nebo zlepšení ventilace vyvrácením pootevřeného okna. Rek, který zpočátku neměl auto příliš v lásce (asi mu připomínalo cestu od mámy), se do auta přímo zamiloval. Stačí otevřít auto a Rek už je uvnitř.
Škola zůstane školou, ať je pro psy nebo pro lidi. Zaplatili jsme zápisné a dostali žluté cedulky na připíchnutí na prsa. Tedy naše prsa. Rek nedostal nic. Jen jsem si všimnul, že někteří lidé mají cedulky červené, zelené a jiní modré. Později jsem pochopil, že to odpovídá stupni "vycvičenosti". Také jsem pochopil proč jsou označeni lidé a nikoliv psi. V prvé řadě je totiž třeba vycvičit majitele psa a pak jen doufat, že chudák pes se poddá.
Ze školy nás vyloučili po třech týdnech. Hravé štěně Rek nemohlo pochopit, proč by mělo sedět na fleku, když ho nikdo nedrží a kolem je tolik krásných mrňavých živých hraček (stejného stáří, ale desetiny velikosti), které se dají vyhazovat do vzduchu a přehazovat tlapama z místa na místo. Navíc, když je žvýká, tak vyluzují překrásné zvuky. Zápisné nám nevrátili, ale cedulky jsme si mohli nechat. Třeba jednou budeme mít psa, kterého v té škole něco naučí. Domů jsme jeli mlčky. Trápila nás starost o Rekovo vzdělání a Rekovým zapříčiněním jsme litovali peněz utracených za zápisné, za které by se určitě daly pořídit aspoň dvě plynové masky, které by tehdy v tom autě byly rozhodně užitečnější. Ale řekněte sami. Jak jinak vám to ubohý zvíře může říct, abyste se na to vyprdli?
Jerry Plšek, Austrálie
Dokončení zítra.
|
|
