Pomalu se blížily další vánoce a my jsme se doma těšili s deseti zvířátky a snažili jsme se nevzpomínat na uplynulý rok, kdy jsme spoustě kočiček neuměli pomoct. Do rozpaků nás přivedl syn, když nám oznámil, že chce dát své přítelkyni, se kterou žije, k vánocům koťátko. V rozpacích jsme byli proto, že víme, že mladí lidé se ještě chtějí bavit, stýkat se s přáteli a jezdit na dovolené a na zvíře, které k nim přilne a je na ně odkázáno, pak nemají čas. Syn však naše námitky odmítal, a tak jako celý svůj život, jako správný jedináček, obhajoval a prosazoval svoje rozhodnutí. Alespoň jsme mu doporučili, ať si vezmou ne jedno, ale dvě koťata, aby jednomu nebylo doma samotnému smutno.

Paní Soběslavská zrovna doma vypiplávala tři nalezená koťata z rýmy, tak se s ní syn domluvil, že si na Štědrý den pro dvě z nich přijede. Kočičky byly nádherné. Jedna bílá s mourovatými znaky a druhá kouřová. Obě asi udělaly synově přítelkyni k vánocům ohromnou radost. Dostaly jména Sára - bílomourovatá a Becky - kouřová. Asi za dva měsíce obě dostaly první očkování a za pár dní na to začalo být zle. Becky onemocněla a přes veškerou léčbu jí bylo čím dál hůř. Přestala jíst a strašně zhubla. Asi po měsíci trápení dostala jednou večer jakýsi epileptický záchvat a přivolaný pan doktor už jí mohl ulehčit jen jedním způsobem. Byla to naše první zkušenost s leukózou, která se ukázala po provedeném testu. Jenže ten test měl být proveden ještě před očkováním proti této nemoci, které bohužel dostala.

A tak Sára osaměla a protože leukóza je virová nemoc, museli syn s přítelkyní počkat alespoň měsíc než si vezmou další kočičku. Po měsíci si vzali z útulku kočičku, která byla Becky trošku podobná barevně i věkově a měla jméno Ája.