V nemocnici se moc nezměnilo. Kočičky nějak prořídly, ale pořád tu ještě jsou. Mourovatý Mourek u nás na dvoře se už také smířil se ztrátou Pusinky, i když jí dlouho hledal, jen je od té doby jakoby bojácnější.
No, a to je v současné době u mých kočiček asi tak všechno, co stojí za zmínku. Myslím, že i tak je toho dost :-).
Ivana Jirková
Aktuální zpráva: Musím se pochlubit, že už mi moje malé Panenka vodí svoje, ještě menší, panenky. Nejdříve přivedla jedno mouraté mrně, semtam s flíčkem. Čiloučké a pěkňounké.
Myslela jsem, že má jen to jedno, až jednou vidím pod autem "u krmítka" další pohyb. Ještě jedno, menší než to mourovaté, s bílou náprsenkou a packami (přesně jako maminka), s bílými fousky a bradičkou, ale černé. Kotě jako obrázek, stejně čilé, jako jeho sourozenec, zvědavé a veselé. Jenomže nastydlé, pěkně frká, takže jen doufám, že to překoná. Ještě se nedá chytit.
Obě koťata se ke mně pomalu začínají přibližovat, to mouraté se mi podařilo letmo jedním prstem pohladit po hlavičce, než si uvědomilo, že se vlastně bojí, ale masíčko, které jsem mu hodila, zbodlo rychlostí blesku.
Mrňatům už je dvanáct týdnů, jsou tedy v tom věku, kdy je kotě nejroztomilejší. Je na ně kouzelný pohled, jak šmejdí, ocásky jako praporek. Ráda bych je chytila i s maminou, jenže ona, jako by mě měla prokouknutou, většinou přivede jen jedno, takže (i kdybych měla úspěch) nemůžu druhé nechat na té ulici samotné :-/.
A tak čekám, a snažím se, aby se všichni naučili, že já rozhodně nejsem ubližovací. Panenku už se mi podařilo na krátký okamžik vzít do náruče, tak se zdá, že by to mohlo být na dobré cestě. Držte mi (i těm čičulkám) palce, ať moje snaha vyjde. I.J.
Už je to dost dlouho, co jsem něco napsala o svých kočičkách, a za poslední dobu se toho tolik stalo...
