| |
V. Malé všeobecné kočičí zamyšlení
Motto: Dlouho se zabývám myšlenkou, že i já napíšu do své oblíbené Dumky své kočičí zkušenosti a příběhy. Ale času je málo a voda stoupá, jak praví klasik... Když jsem Dumku objevila, měla jsem 6 koček a pocit, že to trochu přeháním :-).
Dnes jich je 10 (ale už jich bylo i 13) a v mých pocitech převládá odevzdání se osudu, protože Dumka jasně dokládá, že nejsem sama, že podobně postižených, kteří propadli kočičímu šarmu, jsou jen u nás stovky a celosvětově tisíce, a že je to dobře. Že to vypovídá o dobrých lidských vlastnostech, soucitu, lásce, zodpovědnosti. O lidech, kteří nejsou lhostejní. Zdá se mi, že právě tyhle vlastnosti dávají světu naději do budoucnosti. |
Dodnes bych se ráda dozvěděla, jak se k nám vlastně dostal Zevrátek. Našla jsem ho v zahradě, špinavého a hladového, nakrmila jsem ho a on zůstal :-). Jsem mu za to vděčná. Vždycky jsem chtěla kočičku, protože pro mne je symbolem radosti, pohody a lásky, kterých je zapotřebí v každý čas.
Přišel sám?
Lidé z venkova tvrdí, že když koťata povyrostou, máma je vyžene, aby se o sebe postarala sama. Řekla bych, že někdy to tak bývá. Už jsem myslím sama viděla taková koťata – malí kočičí odrostlíci jdou světem a pláčou. Anebo ho někdo hodil do zahrady, aby ulehčil svému svědomí?
Jedni z našich sousedů měli kočku, a když jeli do ciziny, postarali se svérázně – nechali ji, ať se o sebe postará sama. Ujala se jí jiná sousedka, než ale sebrala odvahu dát ji vykastrovat – pochopitelně, když kočka nebyla její – topili se v koťatech :-/.
Občas zase, podle zkušenosti s Hubičkou, podezřívám Pepíčka, že si prostě nějakým šikovným trikem opatřil společníka, aby nebyl sám...
Ať už to bylo jak chtělo, Zevrátek byl roztomilý – pohledný, mazlivý, povídavý - a především byl první - po dlouhých letech. Jako kotě ohromně dováděl v zahradě, šplhal po stromech, prošmejdil kdeco. Dokud bydlel v kůlně, zvykl si řádit po nocích, pak ale přišel s Pepíčkem domů a objevil pohodlí. Slušelo jim to spolu – pes byl bílý úplně, kocour převážně. Pokud se nemazlili s námi nebo nemuchlovali vzájemně, odpočívali v dojemné shodě ve dvou křesílkách, zděděných kdysi po někom, komu se okoukaly.
Oba byli zvířata postelní a vlastně měli zakázáno jen máloco. Při takovém nedostatku výchovy je s podivem, že ani jeden z nich nekradl jídlo, ale samozřejmě, pokud jsme my jedly, byla v jejich očích patrná otázka: „Co žereš?“ :-). A tak je jasné, že dostávali ochutnat.
V retrospektivě bych mohla sledovat, jak se vyvíjelo stravování našich miláčků v průběhu posledních 15 až 17 let – od vařených jídel přes počátek konzerv a chřupek, krmného masa a spousty dalších speciálních lahůdek.
Když přišel Zevrátek, vařily se u nás masové polévky se zeleninou. Dostal pes i kocour a zbylo i na lidi. Nejste-li zmlsaní, zavaříte do polévky rýži, vločky, nudle nebo nočky a máte jídlo, které možná není příliš vydatné, ale jeho příprava netrvá věky a je čas i na jiné věci než věčnou službu žaludku.
Máme zahrádku, ale je dost zastíněná od sousedů, a tak se v ní zelenina dá pěstovat jen omezeně, přesto mou chloubou býval celer, jehož zelené řapíky jsme v polévce zvlášť milovali. Na Zevrátka, když do sebe svědomitě soukal dlouhé zelené celerové nudle, byl doslova pohled pro bohy :-).
Samozřejmě, že jsme nežili jen na polévkách a že od každého jídla Pepa i Zevrátek dostali svůj podíl. Navíc měl kocour ve smlouvě šlehačku, kterou veterinář doporučil místo mléka, vařená i syrová vajíčka, sýry a krémy, rybičky na všechen způsob, občas syrové masíčko pro zpestření a ovesnou kaši.
Pes zase trval na tom, že co kocour, to on taky :-). Bohužel, neměl tolik pohybu a tak rozsáhlé povinnosti, a tak chudáček dost přibíral :-(.
Ne tak kocour.
Ten měl dva rozdílné stavy – klidový a akční. V klidovém stadiu přibral a vypadal čím dál lépe. To ale nikdy netrvalo dlouho. Ve chvíli, kdy byl doslova jako malovaný, nastaly kocouří povinnosti, a když skončily, byl ze Zevrátka oškubaný vyzáblík, jako z kočičího koncentráku :-/.
Pes i kocour měli závažné problémy s dásněmi, oba vlastně od chvíle, kdy přišli k nám. Pepa přišel snad dvouletý, o jeho předchozím životě nevíme nic, Zevrátek přišel dvou až tříměsíční, ale od počátku mu páchlo z tlamičky, právě tak, jako psovi. Zkoušely jsme všelijaké léčení, nejlépe se osvědčil Paradentolgel, jeho nevýhodou ovšem bylo, že ho oba pacienti svorně a účinně odmítali.
Pepíčkovi opakovaně strhávali zubní kámen, obvykle při pravidelném očkování, ale onemocnění postupně dospělo do stádia, že bylo nutné ošetření ultrazvukem, po kterém se mu velmi ulevilo, bohužel ne na dlouho.
Zevrátek měl stejné problémy a nakonec přišel v rámci léčebného zákroku prakticky o všechny zuby kromě tesáků a i ty pak vypadaly. Měly jsme velké starosti, jak bude žrát a jestli se mu myši nebudou vysmívat, ale naše obavy byly zbytečné. I v jeho případě došlo k ohromnému, leč definitivnímu zlepšení, a jakkoli bezzubý kocour jen těžko může být ideálem krásy, jeho krásný bílý kožíšek přestal páchnout, jedl stejně dobře nebo i lépe než dřív, a myši lovil pořád stejně zdatně - prostě je užmoulal k smrti :-))).
Když přišel do tohohle morového prostředí Hubík, měly jsme samozřejmě obavy o jeho chrup, zubní kaz i paradentóza jsou do jisté míry nákaza. Ale Hubíček byl z jiného těsta nejen povahově a totéž později – trochu jinak – platilo pro Krásku. Jim oběma vydržely zoubky po celý jejich život.
Dalo by se to zevšeobecnit možná v tom smyslu, že i dědičnost hraje v těchto věcech svou úlohu.
Růža Vaništová
Pokračování příští měsíc.
P.S.: Můžete si přečíst i první čtyři díly vyprávění, které vyšly vloni a jmenovaly se I. Jak jsme přišli ke kocourovi, II. Kocour předrevoluční, III. Znovu se rozrůstáme, aneb porevoluční kůň a kočičí populační exploze a IV. Krásčina koťata.
|
|
