Začalo to (až) před třemi lety
Vždycky jsem byla kočkomil. No, mám to asi v rodině. U mojí babičky z tátovy strany měli několik koček, poslední šedivé mouraté koťátko jménem Mačatko i pamatuju (bůh mi odpusť, když jsme o něj přišli - mám pocit, že mi ani neřekli jak - oplakala jsem ho snad víc, než o pár let později babičku). Dělalo nám společnost, když jsme jezdily k babičce do Brna - bylo to klasické "obyčejné" koťátko, ale měla jsem ho moc ráda. Potom už asi byla babička moc stará, než aby se postarala...
Také moje dvě tety jsou stejného ražení. Ta jedna je normální kočičí blázen - a to nekecám, skutečně nefalšovanej blázen ;-). Druhá teta (sestra mámy), tak ty měli snad vždycky kočky, a to různých ras i barev, z těch posledních pamatuju jednoho siamáka, pak kouřovou dlouhosrstou, v současné době jim dělá společnost tříbarevná dáma. Oni bydlí v podkrovním bytě a některé kočky se tam chodily i procházet po střechách, jen ta poslední je prý takové trdlo, že se kvůli ní nemůžou moc otvírat okna, protože by prý určitě spadla.
Prostě mám to "dědičné", nicméně rodiče nám se sestrou nikdy nechtěli žádné zvířátko povolit (proč vlastně, když sami je v rodině mívali, to nevím) a pamatuju se, že když jsme jednou přece jen přivlekly domů černé kotě, ještě týž večer jsem ho musela jít vrátit spolužákovi, který mi ho daroval. Byla jsem moc smutná :-(.
No a pak šel život a já měla tak nějak dost problémů sama se sebou a na kočičku jsem si asi netroufala.... dnes vím, že to byla blbost.
Před třemi lety (jaro 2002) přišla za mnou dcera, že na vesnici, tam co bydlí její přítel, mají - zas jednou - malé koťátko a prý jestli ho nechci. Mám tak trochu pocit, že mě chtěla potěšit a dopřát mi společnost, byla jsem tenkrát dost sama a nemocná. No a jak jsem tak byla "oslabena chorobou", kývla jsem na to.
Jen jsme musely počkat, až bude ten novorozeneček větší, abychom ho mohly převézt do Prahy. Ale už jsme o něm nechtěly mluvit jako o TOM, tak jsme začaly vybírat jméno. Něco neutrálního, protože jsme samozřejmě nevěděly, jestli je to holka nebo kluk (to se pak dceři povedlo víckrát, ale o tom když tak jindy).
Moc fantazie jsme neměly a nakonec z toho vyšlo Neo - ano, pokud se příznivci sci-fi a znalci Matrixu chytají, mají pravdu, je to odtamtud a čte se to (pro ty neznalé) "Nio", nebo to spíš mám napsat "Nyo"? Zkrátka po N se tam vyslovuje I/Y (fuj, asi jsem to trochu zamotala :-)))).
A jelikož je to holčička, dnes už je z toho mimo jiné i Neonka (ne ta ryba!!!), Neonečka, Neonová, Nyny, Nynuška (taky beruška, někdy ale naopak opice nebo mrcha chlupatá :-D) a je to naše zlatíčko.
Ona je snad prý první koťátko téhle kočky, vždycky jí všechna pomřela :-(, ani je nikdo neviděl, ale tuhle snesla z půdy dolů, nejspíš pochopila, že se o ni nepostará. Nevím, jestli porodila jen tohle jedno kotě nebo jen to jedno (poslední?) přinesla, ale stalo se.
To víte, že se jí na vesnici žádné velké (tedy spíš vůbec žádné) péče nedostalo, taky ani nevím, jestli kočka máma vůbec kojila, nicméně kotě přežilo, i když bylo droboučké. Ještě když jsme s ní byli poprvé u veterináře, velikostí a váhou odpovídala kotěti tak nejmíň o měsíc mladšímu (no, už to dost dohnala...).
Bylo takové malé chlupaté nic, kožíšek celý rozcuchaný, rozježený, jakoby střapatý. Tenkrát mi to ani nepřišlo, ale když ji dnes vidím na videu, které jsme (kromě fotek) taky natočili, musím se tomu smát, jak jí stojí každý chloupek jinam. Ani nevím, možná jsou taková všechna malá koťata, ale vypadá to hrozně legračně (a právě včera jsem viděla 8týdenní koťátka v útulku a zdála se být učesaná). Trochu je to vidět i na těch fotkách.
Taky měla nemocné očičko, dcera ještě když ji přivezla, tak ve své naivitě tvrdila (tak jí to tam na vesnici ale řekli), že: "To má takovou blanku jako malé koťátko, ta se jí ztratí." Tříměsíční kotě asi ale žádnou "blanku" nemá, což? Ve skutečnosti to byl neléčený zánět, pan doktor zkoušel lokálně antibiotika, ale sám říkal, že to už asi nepůjde. Později viděla Neonku i přímo zvířecí očařka a potvrdila nám, že je to zákal za rohovkou a operace by to prý stejně nemusela odstranit, tak jsme nenechali kočičku zbytečně trápit :-(.
Nevím, zda (nebo jak) na to oko vidí - ona nám to jaksi nechce říct ;-), ale jelikož doma honí mouchy a někdy je trefí přímo v letu a když běhá za hračkou, je rychlá jako blesk, tak buď částečně vidí, nebo to natolik vykompenzovala zdravým očičkem, že tím nijak netrpí. Jen mě někdy mrzí, že snad KAŽDÝ, kdo ji vidí, pronese okamžitě větu: "Jééééé, vona má něco s vokem?"
Štve mě to.
Jako by na ní nebylo nic jiného než toto nemocné očičko :-(. Navíc to říkají před ní, což jí může docela vadit, no ne? Ale nám to teda nevadí rozhodně a nedali bychom ji za nic na světě!!!! :-)
O tom, jak k nám Nyny přišla, a snad o nějakých dalších příhodách se pokusím napsat třeba někdy příště...
Olga M.
