Za Víťánkem O svátcích, 8.5.2006 nás opustil Víťuška. Naše zlatíčko, které se dožilo 8 let. Víťa zemřel pravděpodobně na leukemii. Jeho ztráta byla rychlá, náhlá a pro nás totálně a naprosto zdrcující. Víťunka bojoval téměř až do poslední chvíle. Během týdne kocourek zhubnul téměř až na kost a i injekce mu byl problém dávat. Tímto bychom mu chtěli poděkovat za to, že u nás byl a naučil nás dívat se na svět úplně jinýma očima. Víťuško, spi sladce a v pokoji a nezapomeň na nás, tak jako my, nikdy nezapomene na tebe. Děkujeme, že si s námi byl a žil. Jana Karešová

Před pěti léty jsem si přivezla svůj chlupatý poklad, kastrovanou dlouhosrstou kočičku, z jednoho pražského útulku. Ze začátku nesměla do postele. Ale záchodek se naučila hned používat. Paní z útulku mi však správně předpověděla, že nepustit kočičku do postele nevydržím. Jednoho dne tam vyskočila o dívala se na mne s otázkou ve svých zelených očích „necháš mě tu?“. Nechala jsem, a od té doby, když usnu, přijde spát do postele za mnou.

Po nějakém čase ale nastalo to, co popisuje mnoho zoufalých majitelů koček. Začala čurat do postele, respektive i na čalouněný bok postele. Nepomohla žádná z doporučovaných rad – změna steliva, přidání dalšího záchodku, miska s potravou u postele. Jedině ta někdy doporučovaná antidepresiva pro kočky jsem nezkusila. Kočka je přece sama antidepresivum pro nás lidi, tak proč do ní cpát nějaké jedy kvůli kusu mokrého hadru?

Snad největšího rozsahu problém nabyl při mé dovolené před asi čtyřmi léty. Před odjezdem k moři jsem převlékla postel, aby mě kamarádka chodící kočičku krmit nepomluvila, a pro jistotu nechala poblíž ležet igelitový přehoz s tím, že náhradní pečovatelka byla upozorněna, na co má případně sloužit.

Před návratem mi došla do Itálie varovná SMSka, ať se nevylekám až přijedu domů, že ani igelit nestačil. A vskutku! To co jsem našla předčilo mé nejhorší představy. Na igelitu byla v každé prohlubni loužička. Některé už byly suché, jiné ještě ne ... a pod ním další. Nezmohla jsem se ani na nadávání, jen jsem tiše řekla „co je to, čiči?“. Okamžitě věděla oč jde a zmizela ve své skrýši za gaučem v obavách, že budu nadávat. Takže to dopadlo tak, že jsem ji nakonec musela udobřovat a lákat ven, protože jsem se přece po 14 dnech už na ni těšila.

Později jsem si uvědomila, že je to vždycky jako naschvál – do čisté postele! A navíc i moje kolegyně několikrát přišla do práce a nadávala na svého kocourka, že počural čistou postel. Začala jsem sledovat, zda je tomu skutečně tak, a pokaždé se mi to potvrdilo. I v literatuře se píše o čurání do čisté postele. Takže jsem zkusila na vyprané povlečení svou číču nepustit a nejdřív si tam lehnout sama. Úspěch byl zpočátku jen částečný. Najednou jsem třeba měla mokro na dolním cípu deky! A problém s počuraným čalouněným bokem postele také nezmizel. Čím víc jsem ho drhla, tím spíše byl po uschnutí znovu použit.

Nakonec jsem začala postupovat důsledně a systematicky. Každý kousek postele, i čalouněné boky, musely být vždy „navoněny“ mým pachem, ať už přímo potíráním rukama či nohama, nebo – v případě čalouněných bočních částí – potíráním částí oděvu kterou jsem měla předtím na těle.

Takže povlečení měním těsně předtím než si jdu lehnout, a pak hned každý kousek čistých lůžkovin, i deku shora a v dolních rozích, potřu rukama a nohama. Nesmím vynechat ani kousek! A je klid. Číča za chvíli přijde, s uspokojením konstatuje že je vše jak má být, lehne si vedle mne a spí. Ona má v podstatě také ráda čistou postel, ale podepsanou naším pachem! Naopak, když už povlečení potřebuje vyměnit, její návštěvy v posteli řídnou. Kočka má přece lepší čich než my, a tak přílišný pach není ani jí příjemný.

A od té doby jako zázrakem čurání do postele ustalo. Před příští dovolenou jsem kamarádce vysvětlila proč nechávám na posteli povlečení, které už nutně potřebuje vyprat. A po mém návratu na něm nebyla jediná loužička!

Protože jsem ještě nikde nic podobného nečetla ani neslyšela, rozhodla jsem se, že se o tuto cennou zkušenost musím s podobně postiženými podělit. Hlavně proto, aby kočičky zbytečně nepřicházely o domov, který vlastně chtějí chránit. Prostě když si společný pelíšek „nepodepíše“ jejich člověk, musejí to udělat samy, a ještě za to sklidí od lidí nevděk! Ale mám svou čičinku moc ráda a nechci o ní rozšiřovat nic špatného, a proto zůstávám

anonymní majitelka anonymní kočičky          

P.S.: Anonymní povídání je doplněno obrázky koček, které Dumce poslal ze svých výletů Bohumil Čapek.
 

Nejnovější výzkum koček vyprovokovala :-) Marie Crossette, když ve dvou pokračováních (1 a 2) popsala skoky svých koček. Odkazy na dalších devět povídání vyšlo v předminulém roce (2002). Loňský jediný příspěvek (celkově desátý), poslal Jiří Doležal.

Zkušenosti s tradičními i netradičními pamlsky jak si je oblíbili Vaši chlupatí miláčci můžete posílat Dumce. První příspěvek na toto téma si přečtete v povídání Maxi Marysko, druhý od Dagmar Milatové, třetí od Magdy, čtvrtý od Ivany Jirkové. Celkem jich loni (2002) a předloni (2001) vyšlo v Dumce dvacet šet (26). Úplný seznam najdete v předloňském roce, specialně ale doporučuji třicáté páté povídání od Jitky - jmenuje se Dieta podle Kočky. Loni první povídání poslala paní Klára a jmenovalo se Kočičí chutě (a nechutě), druhé bylo od paní Evy B. a poslední předloňské (třetí) povídání od paní Renaty - Běžný jídelníček naší Čárlinky. Loni k palskům i stravě koček zabrousila ve svém povídání paní Růža Vaništová.

Kdo v tabulce měr a vah koček nemá ještě svého miláčka, musí Dumce jeho míry poslat - měr i vah bylo HODNĚ, ale momentálně to vypadá tak, že jsou všechny dostupné kočky a kocouři změřeni a do tabulky zapsáni :-). Poslední pokračování týkající se vážení (měření zatím není) najdete 13.ledna 2004, jakož i archiv měření a vážení, který je v přehlednější podobě na konci tabulky.