Moje rodina a moje kočky
2. část
V první části povídání jste si mohli přečíst o vystěhování koček (z důvodů reknstrukce) k mamince a o příchodu fenky Daisy a především kocoura Kadlíka do částečně zrekonstruované chalupy.
Po nějaké době mi přišlo, že je Kadlíček trošku nešťastný. Hrozně rád sedával za oknem, ale poslední dobou přidal i táhlé mňoukání nebo jen seděl a koukal. Bylo mi ho líto a říkala jsem si, že je mu asi smutno, když Daisinka lítá venku a on je doma sám.
Pomalu jsem začala připravovat terén pro Kadlíkovu budoucí společnost. Jakoby nic jsem občas prohodila něco v tom smyslu "podívej, Kadel je nějakej smutnej, asi je tu sám" nebo "určitě potřebuje společnost"...
A když už si manžel na tu myšlenku pomalu zvykl, začala jsem i hledat v internetových nabídkách na netu.
Zaujala mě nabídka OS Podbrdsko, kde v jednom domácím depositu byla k dispozici dvě koťátka - bráchové, bílý Miky s dvěma černýma flíčky mezi oušky a černým ocáskem a černobílý Riky. Bílý Mikýsek se mi moc líbil, takže jsme se s paní domluvili a s manželem se tam jednoho dne pro Mikýska vypravili. Ve finále jsme si přivezli oba dva, protože "přece tu samotného Rykíska nemůžeme nechat, bude se mu stýskat po bráchovi"… Manžel moc nadšený nebyl, ale skousl to, protože on sice nevypadá, ale má měkké a dobré srdce :-).
Sžívání koček je kapitolou samo o sobě, ale nebylo to až tak zlé, protože prťata byla dvě a zase tolik našeho "starého" pardála neobtěžovala. Takže měl možnost si zvyknout poněkud nenásilně. Syčení jsme občas zaslechli, ale spíše sporadické, postupem doby se Karlík stále častěji přidával ke společným hrám a jančení nových chlupáčů.
Noví přírůstci byli zpočátku spíš sami pro sebe, ale stávali se mazlivější a mazlivější, hlavně Miky. Když jsme večer zasedli k televizi, ukokošil se mi na klín a nastavoval za patřičného bručení všecky části svého sněhově bílého kožíšku k pořádnému podrbání.
Riky byl nenápadnější a přemýšlivý, takže dostal přídomek profesor. Profesorsky papal, profesorsky hrabal na záchůdku, profesorsky si hrával a profesorsky sledoval dění okolo sebe. Sám od sebe na mazlení nikdy nepřišel, ale zmermomocnit se dal, ovšem jen na chvilku, pak už zase chtěl být samostatný profesor :-).
Během pár měsíců jsem otěhotněla.
Mateřské pudy začaly pracovat a protože ještě nebylo o koho se starat, odnášely to naše kožichy :-). Byla jsem zhruba ve třetím měsíci, když manžel, který před domem míchal maltu, přišel do kuchyně a v náručí nesl dvě malá klubíčka - jedno úplně černé a jedno želvovinové...
Vytřeštěně jsem na něj koukala a pak podvědomě očima spočítala naše kočičáky, zda-li nějaký nechybí. Nechyběl ani jeden, ale od toho dne u nás dva přebývali...
Manžel viděl, jak nějací kluci tahle koťata házeli do škarpy u silnice, aby se jich zbavili. Prý si je u rybníka hladili a koťata pak šla za nimi a zřejmě už netrefila domů… Pídili jsme se po majitelích, ale nedohledali jsme, zřejmě proto, že na vesnici je jasná rovnice: ztracená koťata = udaná koťata a méně starostí :-(.
Markéta Matějková
Pokračování, které je o představených kočičích 'nováčcích' si přečtete příští týden.