Zuzanka bojuje aneb příběh ještě nekončil
listopad 2005 - únor 2006, část 1
Přestože je Zuzanka v kočičím nebi, vyprávění mám napsané (mohli jste si už přečíst záznamy září - říjen 2005), takže je snad fér dovyprávět celý příběh... Psala jsem o napětí těch dnů v té šťastné době, kdy Zuzanka už byla doma a moc se těšila, jak se se všemi podělím o nádherné rozuzlení... Jak už víte, dopadlo to nakonec jinak :-(. Stejně ale snad napíšu i to poslední vyprávění, Zuzanka si to zaslouží a já chci napsat o těch krásných dnech !
Jak už jsem napsala minule, u Zuzanky - kočičky, kterou jsme si vyhlédli v útulku - byla vyslovena moc ošklivá diagnóza FIP (felinní infekční peritonitida). Těm, kdo vědí o čem mluvím, nemusím určitě nic vysvětlovat :-(. Pro ty ostatní - je to snad ta neošklivější kočičí nemoc, zrádná navíc tím, že v podstatě neexistují ani jednoznačné testy.
V té době jsem o tom až tolik nevěděla, "jen" to že je to smrtelné onemocnění. Nastoupil tedy internet jako zdroj informací a tolik stránek jako tehdy jsem v životě nepročetla a už asi nepročtu. Více materiálů, hlavně novějších, bylo v angličtině.
Jen krátce. Zjistila jsem, že původcem je celkem běžný virus ze skupiny koronavirů, který má v sobě většina kočiček, ale někdy dojde při jeho množení k jedné z mutací, která způsobí právě onu FIP-ku. Testování je sporné, protože pozitivita nemusí znamenat FIP a naopak negativita ji nevylučuje, fakt "paráda"... No a aby toho nebylo málo, ani veterináři nemají ve spoustě věcí jasno a panuje mezi nimi i dost nejednotnosti.
Faktem je, že je to moc hnusná věc, řadu kočiček ve zmíněném útulku jsem viděla na tuto nemoc zemřít a i na Dumce už vyšlo několik smutných vyprávění. Takže my nevěděli, co bude se Zuzankou, a ještě jsem se začala bát o Nyjonku. Byla jsem dost dlouho skoro paranoidní, pořád jsem se desinfikovala, abych TO nepřinesla domů.
Vyvstal nám problém, co dělat. Zuzanka byla už v té době "naše" a nějak jsme nedokázali ji tam jen tak nechat umřít! Byla na nás zvyklá a my na ni, už dávno nám přirostla k srdíčku a nedokázali jsme couvnout. Dostala jsem v té době i jednu (jistě dobře míněnou) radu, ať si raději vybereme jinou kočičku, ale to už přece nešlo!!! Zvířátko není jako třeba boty - tyto "vadné" si nevemu.
V útulku, kde Zuzanka dosud "bydlela", se k tomu postavili jinak. Měla dostat šanci :-). Okamžitě byla zahájena intenzivní léčba, chudák Zuzu byla v té době skoro samá chemie. (Pro upřesnění - podle všech zdrojů léčba vlastně neexistuje, tlumí se pomocí dryjáků přehnaná imunitní reakce kočky, protože ta je zabijákem, ne samotný virus - pokud to dobře chápu, je to asi něco jako po transplantaci). My jsme ji v tom nenechali a udělali si z útulku druhé doma, chodili jsme za ní pár měsíců denně - s papáním, s vitamíny, s náručí, s láskou.
A ona bojovala.
Při tom, jak byla droboučká, to bylo skoro neuvěřitelné. Nechtěla to vzdát, jen k nám stále upírala ty svoje veliké zelené oči, jako by prosila: "Nenechej mě v tom..."
Dostávala spousty léků - několikery tabletky, injekce... a od nás vařenou rybu, kterou si zamilovala, až jsme ji časem asi i trochu rozmazlili :-D. Na rozdíl od velmi často zmiňovaného nechutenství, které při této chorobě bývá, měla velkou chuť do jídla - stejně jako do života, který jí měl být snad upřen. Zejména při našich prvních návštěvách s touto dobrotou se na mističku vrhala jako tygr a dokonce při tom temně výhrůžně mručela na ostatní kočičky, které jí chtěly jídlo brát (rybka jim hoooodně voněla).
Už poznala (snad podle zvuku), že jsme přišli, a jakmile jsme vstoupili do místnosti s kočičkami, šla nám naproti, dokonce časem i tiše mňoukala na pozdrav. Taky se naučila slyšet na své jméno, což tam při tak velikém počtu koček je spíše výjimkou, a když byla při našem příchodu přece jen jinde, na zavolání radostně přiběhla. Nevím, jestli už i neodhadovala vcelku pravidelnou dobu našeho příchodu ;-).
Dokonce si pro tu chvíli vylezla ze svého "úkrytu" - většinou byla totiž někde trochu stranou od ostatních kočiček, nebylo jí asi dobře, a tak i když jí kočky nevadily, bývala spíš někde sama. Později byla víc a víc schovávací :-(, ale v počátcích jsem ji ještě občas přistihla v kočičí společnosti, třeba v pelíšku s více koťaty, nebo jak někoho umývá (to dost často dělávala, pořád chtěla někomu olizovat uši, hlavu, zadeček...), či je sama myta.
Po otevření dveří jsme však tu naši "kouřovou tříbarevnou" většinou našli hned za dveřmi, nezaměnitelnou v houfu ostatních kočiček, nebo běžící nám naproti, velké bříško na tenkých nožičkách. Potom si sedla a čekala, oči upřené na nás s němou otázkou, co bude dál. Jenže my nevěděli... :-(((
Vzali jsme ji tedy na klín, kde byla moc ráda, tam si našla příjemnou polohu a stočila se, nikam jinam ani nechtěla. Taky byla moc slaboučká a stále nesmírně drobná. Po celou dobu naší návštěvy po kouscích ujídala přinesenou vařenou rybu a vitaminovou pastu, taky jednu posilující, no a sýrovou, tu milovala stejně jako ji miluje Nyjonka.
Všimla jsem si, že dokonce i jazýček má neuvěřitelně tenoučký, byla to jen taková tkanička.... To Nyny když doma olizovala tubu s pastou, byl to KUS jazyka, vždy jsem si ten rozdíl silně uvědomila.
A tak Zuzanka po kouscích statečně papkala, vždy si odpočinula, ale za chvíli pak chtěla ještě, jak bojovala, asi ji to stálo hodně sil... Často "spucovala" i plnou vaničku :-) , to jsme byli potom moc rádi. Pobyli jsme s ni vždy alespoň hodinku, celou tu dobu jsme ji mazlili a povídali si s ní - a potom ji tam s těžkým srdcem zanechali s tím, že zase zítra a potom další a další zítra.
Olga M.
Dokončení si přečtete zítra.
V pondělí 24.9. byl novopečenými „majiteli“ vypuštěn 3-měsíční tmavěji mourovatý kocourek, na světlejším břichu žlutočerně tečkovaný, váha snad kolem 2 kg, na nádraží ve Vyškově, u restaurace. Původní majitelka prosí o jakoukoliv informaci o jeho osudu, v případě jeho nalezení si pro něho přijede a s vděčností si ho vezme zpátky (pokud se ho neujal někdo kdo se o něho chce trvale starat). Kocourek je zvyklý na lidi, mazlivý, chytit lze ale jen na potravu. Neškrábe. Zvyklý i životu venku na zahrádce.
