Není útulek jako útulek
Dcera mé známé (17,5 let) chodila pomáhat do Trojského útulku, zadarmo na 3 hodiny týdně. Na dva dny byla převelena do měcholupského kočičího útulku a tam uviděla kocoura v kleci nad níž byl nápis donor, chtěla tedy vědět o co se jedná a tak jí vysvětlili, že je to dárce krve, neadaptibilní, agresivní kocour (prostě bude vysát - alespoň tak to děvče pochopilo). Její matka se snažila kocoura hned odtamtud dostat, neustále tam volala, ale byly jí podávány pokaždé rozporuplné informace (ale jen telefonické!). Nejdříve tam nebyla paní vedoucí, podruhé nebyl ještě očkován, pak zase že má počkat až bude v nabídce.
Tato hra trvala více než měsíc.
Při osvojování starého pejska z trojského útulku se tedy obrátila přímo na ředitele pana Šteinbauera. Domnívala se, že o těchto praktikách pan ředitel jistě neví. Také to zpočátku tvrdil. Zařídil však, že kocour byl vydán téměř okamžitě.
Ve čtvrtek 14.12.2006 jsme si po dohodě v 16.00 hodin jeli pro tohoto ročního kocoura. Můj muž, já a ta známá.
Při vydávání kocoura byly tři pracovnice útulku. Nejdříve sepsaly protokol a ihned při sepisování jsme nahlásily, že kocourek, vzhledem k tomu, že venku je již zima na přímé vypuštění do stodoly, bude u mne. Pracovnice sepisující protokol se mne zeptala na adresu a já jí nadiktovala. Proč po mne nechtěla občanku, jako po mé známé, jsem netušila. Kocoura nám nakonec vydaly v přepravce a ještě nám navrhly prohlídku útulku.
Doma jsem tohoto kocoura (avizovaného jako neadaptibilního) v přepravce přistavila ke kleci, kde měl jídlo, pití a záchůdek a jen jsem jej za hodinu překontrolovala, zda si přelezl do klece. Přepravku jsem však u klece nechala, aby se tak zvětšil jeho životní prostor.
Ráno jsem ho šla zkontrolovat a zjistila jsem, že se dá klidně pohladit a nakonec vzít i do náruče. Chvěl se strachy, ale ani nezasyčel. Vzala jsem ho tedy do ložnice, protože jsem se už jeho ochočování nebála. Tam měl pelíšek v koutku za křeslem. Chodila jsem ho co chvíli hladit, aby si na mne zvykl a kontrolovat zda jí a pije a chodí na záchůdek.
Vše dělal, ale ne v mé přítomnosti. Teprve v neděli jsem milého kocoura načapala na posteli, ze které se snažil odplížit pryč. Na jeho plížení se mi něco nezdálo, ale ještě jsem nic netušila.
Teprve v pondělí, kdy mi přišel už sám naproti ke dveřím, jsem zjistila, že kulhá. Myslela jsem, že má natažený sval či podobně. V úterý jsem byla velmi pracovně vytížená a tak jsem s ním mohla jít na veterinu až ve středu ráno.
Veterinář také zprvu myslil, že má kocourek pouze natažené vazivo. Po rentgenu zjistil, že je tam více zlomenin. Zavolala jsem to tedy té mé známé a ta hned kontaktovala pana ředitele Šteinbauera (pořád žila v omylu, že je to slušný člověk) a řekla mu, že kocourovi někdo ze vzteku zlomil nohu.
Kategoricky takovou možnost popřel, ale domluvil si s námi schůzku, že bude přítomen veterinář MVDr. Sobek a vedoucí útulku paní Stradová. Měla jsem přivézt kocoura, ale to jsem si na poslední chvíli rozmyslela. Vzhledem k vyjádření pana ředitele jsem nechtěla zbytečně kocoura stresovat neboť mi bylo jasné, že útulkový veterinář si nebude kálet do vlastního hnízda a za druhé jsem dostala strach, že mu tam při opětovném rentgenování schválně nějak ublíží nebo že mi ho nebudou chtít opět vydat a budou tvrdit, že jsem mu ublížila já.
Prostě jsem už jim nevěřila.
Pan ředitel byl velmi naštvaný, že jsem kocoura nepřivezla a hned mou známou obvinil, že porušila protokol a předala kocoura dál. Evidentně byl špatně informován o předání a tak jsem se zeptala, kdybychom mne jako chovatele nenahlásili, jak jinak by se do předávacího protokolu objevila má adresa.
Veterinář zase začal tvrdit, že se to mohlo kocourovi stát v útulku při nějakém skoku (byl 3 měsíce v kleci) nebo ještě před příchodem do útulku a v tom stresu se to špatně hojí (to však svým tvrzením, že když naposledy viděla kocoura, že byl v pořádku, vyvrátila paní Stradová)!!!
Že nemohou každé zvíře při příchodu rentgenovat, apod. Jedním dechem tvrdil, že nejsou nemocnice, ale útulek a musí tedy za neznámé majitele rozhodnout o euthanasii nemocných nebo zraněných koček, druhým pak, že kocourovu krev používají k léčení nemocných koťat.
Že, když byl kocour agresivní, tak ho chtěl obětovat, aby alespoň, ta koťata mohl zachránit atd. Řekla jsem, že vím, že soukromé útulky, do kterých neteče tolik státních peněz, léčí a když to zraněné kočky potřebují, tak jim dopřejí i nákladné operace! Rozhodně neutrácejí zdravé jedince, které se jim zdají na první pohled neadaptibilní.
Paní Stradová jen opovržlivě odfrkla, že to by tedy chtěla vidět a že proč si tedy soukromé útulky od nich ty nemocné kočky neberou. Nesmyslnost její poznámky jsem nechápala! Vždyť ona dostává nemalé peníze z našich daní, aby se o kočky dobře postarala a ne aby nemocné nebo zraněná nechávala utrácet nebo předávala soukromým útulkům!
A tak jediné co jsem ten den chtěla slyšet, aby slíbili, že budou lépe hlídat ošetřovatele a pokusí se zajistit, aby k takovýmto věcem (k tak vážnému zranění) v útulku již nedocházelo, jsem tedy rozhodně neslyšela!
Nic takového, neboť oni jsou perfektní a žádné pochybení nehodlali připustit.
Nakonec se pan veterinář blahosklonně usmál a zeptal se mé známé, kolik je její dceři. Ta odpověděla, že 17,5 a pan veterinář se dobrotivě zeptal: "A to jí tu tak mladou necháte pracovat?".
Na tuto narážku čekal pan ředitel a okamžitě spustil lamentaci, že si to vzal na své triko, a ať už dcera nechodí, protože, nedej bože, kdyby jí pokousal některý ze psů, tak by s tou mou známou nevydržel, atd.
Evidentně šlo o domluvenou, předem připravenou a naprosto nesmyslnou hru! Nějaký pejsek už dceru stejně kousl a žádné trable s tím pan ředitel neměl!
Takže se chtěli jen zbavit případného svědka svých praktik!
Tak skončila tato schůzka, ze které nebyl pořízen žádný písemný zápis, vzhledem k tomu, že jsem nepřinesla kocoura. Na dotaz mé známé, jestli by ten zápis dělal kocour, nikdo neodpověděl.
Dnes, je kocourek více jak měsíc u nás. Je z něj obrovský a spokojený mazlík, který má rád i ostatní kočky! Je úžasně temperamentní, hravý a tudíž vynikající parťák pro Zrzínka!
Neváhá však ke hrám poňoukat i staré brachy, kteří se občas přidají!
Dáša S.
