Kočky a já
Oskárek na chatě, výběr Kačenky
(4. část)
V prvním dílu jste se mohli dočíst, jak si Šišinka podmanila tatínka a jak byla na kastraci; ve druhém dílu jsme poznali novou hlavu rodiny :-), pastvu na chatě a začali léčit epilepsii; třetí díl byl o příchodu Oskárka k nám.
Postupem času, jak se Oskar usazoval v novém prostředí, jsme zjistili, že není spravedlivé, aby Šišina jezdila na víkendové odpočinky na chalupu a on zůstával doma.
Takže nastal čas na další experiment :-).
Naložili jsme nešťastně mňoukajícího Oskárka do auta a odfrčeli na víkend. Oskar potvrdil svůj post největšího trouby v rodině a okamžitě se vtěsnal do pěticentimetrové škvíry pod skříň :-/, čímž ji nadzvedl, až hrnky rachotily... Mamince bylo líto, že je stále vevnitř, když je venku tak krásně, tak se snažila ho na vzduch dostat :-).
Oskar po tom však nijak netoužil, a tak ho vyhrabat zpod skříně byl takřka nadlidský výkon. Každý jiný by to vzdal, ale maminka vždycky ví, co je pro její kočičky nejlepší, takže si bohužel nedala říct. Když se tedy pod nátlakem Oskárek dostal mezi dveře, co čert nechtěl, zrovna okolo projelo auto.
Oskarovi se rozklepaly nožky, chytil vítr a místo aby rovnou zahučel zpátky do chalupy, vzal dráhu směrem k lesu (také mu tehdy ještě nedělalo problém bleskurychle se protáhnout mezi plaňkami plotu) a byl pryč :-/.
Tento víkend byl ve znamení hledání a halekání v lese, ale po vyděšeném Oskárkovi ani vidu ani slechu. Odjezd jsme už dál nemohli oddalovat, takže jediné, co jsme mohli v tu chvíli udělat, bylo obejít celou vesnici a rozhlásit pátrání.
Nepřejte si slyšet, co si máma od sestry vyslechla a ještě z toho byla sama nešťastná. Každý další víkend jsme pátrali znova a znova, ale Oskárek nebyl k nalezení :-(.
Až po měsíci se ozval telefon a jedna z početné skupiny tet z vesnice volala, že k ní chodí na jídlo podobný kocour, jakého hledáme, že je hodně pohublý a vždycky zase zmizí. Naděje zahlodala, takže další pátek jsme na chalupu jeli s velkým očekáváním a napjatí, jestli je to opravdu on.
Konec trápení ale ještě nenastal, protože dle zákona schválnosti kocour nepřišel :-/. Teprve příští týden jsme ho opravdu lapili, byl to Oskar, ale k nepoznání. Hubený, opelichaný a senem vonící kocourek se nechtěl nechat chytit, teprve na sestry hlas zareagoval a my si ho jako trofej vezli domů, kde jsme se mu za utrpěná příkoří patřičně omluvili hostinou, pomuchláním a dalším dílčím rozmazlováním :-).
Jak přibývalo dní, co Oskárek trávil v naší rodině, tak také přibývalo kil pod jeho kožíškem, až se z něj stal vypasený osmikilový kocour, který by možná budil respekt, kdyby neměl v obličeji stále ten trouboidní výraz.
O prázdninách se Oskárek přestěhoval k nám, protože sestra jela na tábor jako instruktorka a když se vrátila, nějak se stalo, že už jí mamka Oskárka nevydala :-) a on u nás zůstal na stálo.
V tu dobu jsem poznala svého nynějšího manžela a občas ukradené chvilky nám pomalu přestávaly stačit. Dohodli jsme se na společném bydlení na zkoušku, jestli to opravdu půjde. Společný kamarád nám pomohl najít podnájem v domku v Klecánkách, kde se nám moc líbilo - krásná příroda, řeka, lesy, klid a přitom kousek do Prahy.
Takže po třech měsících známosti jsme začali budovat společnou domácnost. Nakoupili jsme vybavení (hlavně po bazarech), nejdůležitější byla postel, lednice a televize. Samozřejmě jsem také nadhodila možnost mít doma nějaké přítulné chlupaté, malé, nenáročné a samostatné zvířátko, jako například kočičku :-), která by se nemusela venčit, nestála by moc peněz a byla by vděčná za pohlazení.
Manžel byl v tu dobu ale pejskomil a kočka se mu k nám do bytu moc nezdála. Jako správný jedinec ženského pohlaví jsem si ji ovšem dokázala prosadit (ani jsem nemusela čekat dvacet let :-)).
Nastal den, kdy jsme sedli do auta, a protože u výběru dalšího člena domácnosti nemohly chybět zkušené chovatelky, stavili jsme se pro maminku a sestru, které už věděly, kde, u koho, proč a zač :-).
Zamířili jsme do Čakovic k jednomu staršímu gynekologovi, co byl zřejmě tak postižen svou prací, že si říkal, co je chlupaté, je i hezké :-), takže se mu okolo baráku i v něm prohánělo stádečko čítající asi třicet kousků kočiček a kocourků různých velikostí, tvarů a barev. Dokonce angažoval všechny děti a starší paní ve svém okolí, aby se s jeho svěřenci chodily mazlit.
Pan doktor ale bohužel doma nebyl a paní, co vykoukla z okna obloženého kočkami, nám řekla, že je ve své ordinaci na Libeňském nádraží a že tam ještě pár hodin bude. Ordinaci jsme našli, v čekárně nikdo nebyl, takže jsme se osmělili a nakoukli dovnitř, kde seděl pan doktor a vcelku přívětivě nás přivítal.
Zřejmě si myslel, že všichni jdeme na prohlídku (chtěl, abychom vstupovali po jednom, jen se divně tvářil na mého manžela :-))), ale my ho ubezpečili, že tolik koček nechceme. Rozzářil se ještě víc a zavedl nás do suterénních prostor nádraží, kde byl výběr kočiček také velmi velký. O každé z nich nám něco pověděl, hned je také náležitě pomuchlal a já se do jedné zamilovala na první pohled...
Seděla nebo spíše krčila se v koutě, ocásek stažený, nebavila se s žádnou svou kolegyní, mourovatá, krásná individualistka :-). Popadla jsem jí do náruče a drbala pod bradičkou, ale nic to nebylo platné, stále byla ztuhlá strachy :-(. Pan doktor také povídal, že venku asi nezažila nic hezkého, protože se bojí a vůbec nevychází.
Manžel, sestra i mamina mi mou volbu schválili, takže jsem si Věnku, jak se pracovně jmenovala, odvezla domů. Ještě po cestě však došlo k jejímu přejmenování a s manželem jsme se shodli na jménu Kačenka.
Markéta Matějková
P.S.: Vzhledem k okolnostem, které jsem popsala v předmluvě, bych ráda toto povídání věnovala své mamince, která mě (možná netušeně) uvrhla do víru kočičích událostí.
P.P.S.: Protože mourovatí jsou: Kačenka, Oskárek, Čenda, Kryštof a Ťapinka a rozeznáme je jenom my, budou popisky fotek se do zítřka potvrzeny či změněny :-).
Pokračování v začátkem června.
