Neo jde na kastraci
(3. část)
Začátek vyprávění o kastraci Neo jste si mohli přečíst minulý týden, druhé pokračování vyšlo včera.
Poprvé v životě jsem byla na operačním sále, přede mnou ležela mému srdci hodně blízká bytůstka a to jsem ještě nevěděla, co mě dál čeká (tedy "vlastnoruční" účast). Zkrátka byla to pro mě velmi nová a neznámá situace. Je-li to bežné i jinde, to nevím - ozve se někdo další s takovou nebo podobnou zkušeností? Dumce.
Potom dostala Nyny mastičku do očí proti vysychání rohovky (takže jsme pak ani nemuseli mrkat) a mohlo se pokračovat.
Nejdřív bylo nutno vyholit operační pole. Dnes už vím že se kastrace kočiček může provádět dvojím způsobem, přes bok nebo přes bříško. Nevím, co je lepší, my to měli přes bok. Takže nejdřív elektrickým holicím strojkem takový dost veliký obdélník, že jsem až nasucho polkla, snad jsem v první chvíli čekala, že tak velká bude ta rána. Potom ještě s pomocí žiletky (teda taky takový ten "strojek", ne přímo z ruky) už menší kousek, zato čisťounce a dokonale až zcela na kůži.
Následovalo zarouškování, takže z Nyjonky zbylo k vidění jen ono inkriminované místečko a potom po stranách částečně tlapky, ocásek a hlavička s doširoka otevřenýma očima. Pacient byl připraven.
A v tu chvíli se na nás pan doktor obrátil - zapomněla jsem napsat, že kvůli naší operaci přijela dcera z Prahy, aby nás doprovodila a případně pomohla. No a taky aby byla s Nyny. Na doktorova slova nezapomenu: "Taaaak, a teď mi budete asistovat." Dcera, která už v té době měla vystudováno na zdravotnického záchranáře (byť to dnes nedělá), vyděšeně uskočila pár kroků dozadu ke dveřím, zamávala odmítavě rukama a vykřikla: "Já teda ne!!! Na to nemám!"
Bylo to holt na mně :-/. Přistoupila jsem ke stolu, pan doktor vydesinfikoval operační pole, vzal skalpel a nařízl poměrně krátký řez. Nejdřív horní vrstvu kůže, potom nějaké další, podkožní tuk (ehm, měl - už tehdy - nějaké připomínky k jeho množství) a tak dále, raději tady nebudu anatomii nějak detailně rozebírat, abych se nezbodla.
Dostala jsem do rukou háčky (panejo!) a musela jsem držet okraje rozevřené, aby bylo možné dostat se dobře dovnitř do břišní dutiny...
Zkrátím to.
Pan doktor vytáhl ven a předvedl nám nejříve jeden vaječník, podvázal ho, odstranil, a potom totéž s druhým. Ještě dnes nechápu, ač jsem to měla pár centimetrů před obličejem, jak mohl tam z té levé strany vytáhnout i ten pravý, ale ruce měl šikovné. Ono to byly spíše "vaječníčky", tak byly ty orgány maličké. Já různě držela a podle instrukcí "pomáhala".
No a potom už se šilo, nejdřív uvnitř a na závěr svrchní stehy, bylo jich snad pět nebo šest. Ještě "zazelenit" a mohli jsme domlouvat, jak postupovat dál, co máme či nemáme s Neonkou dělat a kdy přijdeme na vyndání stehů, které si neměla sama vytrhávat, no to jsem byla zvědavá, jak bych jí v tom asi zabránila.
A mohli jsme domů, prý se už za chvíli probudí, anestezie byla tak podle její váhy (to jsem zapomněla napsat) vypočítána.
Už odrouškovaná a sešitá kočička tam ležela na stole jako malý, chlupatý, bezvládný hadřík. Zvedla jsem ji a zjistila, že Nyjonečka se počurala, ale bylo mi řečeno, že to je normální a je vidět, že už se vlastně pomalu probírá. Zvedla jsem ji do náruče - tělíčko měla celé poddajné, moc příjemné to nebylo. Zabalili jsme ji do deky a jen tak, přepravka byla opravdu v tu chvíli zbytečná, jsme ji nesli domů.
Tam jsme ji hezky v teple položili na postel, ale už se opravdu probírala a ležet v žádném případě nechtěla. Sápala se na nožičky, moc se jí to nedařilo, padala na bok, ale ani za nic nechtěla zůstat na posteli, jako by se pohybem musela ujistit, že je živá a v pořádku.
Chtěla na zem, tak jsem jí pomohla. Okamžitě se dala do pohybu dlouhou chodbičkou směrem ke kuchyni, ale strašně se motala a ještě několikrát se skulila na bok.
Bylo mi jí líto, ale svým způsobem to bylo i komické - jak se tak motala, vypadala jako namol opilé kotě. Padala ale šikovně, vždy na ten zdravý bok. Stejně mi ale nikdo nevymluví, že ji to muselo dost bolet :-(.
Olga M.
Dokončení zítra.
