Dumka je kočka Dumka - kočičí stránky
Pro kočky a koťata (i kocoury) je zde od 18.8.1998 Dumka - pro potěchu milovníkům koček. Vychází vždy, když je o čem psát :-), tzn. denně (od roku 2002 kromě pátku). Stránky se jmenují po Ferdovic kočce Dumce, o které zde je a bude i část pojednání. Své reakce či příspěvky a fotky v JPEG můžete posílat Dumce nebo Ferdovi
    V PET si dnes přečtete:  PSI: Borek a ti druzí II. (Ivana Jirková)
 
7.3.
O jednom splněném přání (Marie Crossette)
6.3.
Kočičí soužití Čertíka a Kuličky (Veronika Gybasová)
Letošní archiv Dumky, archiv 1998, 1999, 2000, 2001 a 2002

O jednom splněném přání

Smoky by se ráda sama přiložila (11 kB) S velkým potěšením jsem si přečetla, jaké pokroky dělají kočičky Micka a Šimíček paní Jirkové. Moc jí to přeji, jak ona, tak i její kočky si to velmi zaslouží. Ujišťuji ale paní Jirkovou, že problémy sžívání jejich a našich koček jsou si velmi podobné a prochází i stejnými "stádii vývoje".

Také já jsem záviděla všem těm šťastlivcům, kteří si přinesli domů druhou kočičku a po krátké době už psali do Dumky, jakou mají doma zvířecí idylku. Dovedu se zcela vžít do jejích pocitů naděje i beznaděje při sledování kočičích vztahů. Mně se právě v jednom období té beznaděje dokonce znovu rozbouřil již zahojený žaludeční vřed :-(.
Ten jsem si určitě vykoledovala během předloňských starostí se sousedčinými koťaty a malou Smoky v naší garáži. Tahle sousedka se znovu provdala a před měsícem se naštěstí odstěhovala (i s kočkou Jasmínou) do jiného státu. Po jejích roztomilých holčinách se nám bude stýskat, ale já snad budu moci konečně přestat trnout, kdy se k nám do garáže nastěhuje další várka hladových koťat :-/.
Svůj loňský článek "Konečně !!!" jsem tehdy napsala právě v období velké naděje. Jak se později ukázalo, v článku popsaný projev začínajícího přátelství z Dixiny strany, byl opravdu jen začínající. Tehdy si sice vzájemně olízaly hlavy, ale jejich vztah se tím nijak dlouhodobě nezlepšil.
Brzy se vrátil zase do stádia "beznaděje", dokonce se zdálo, že se ještě zhoršil a my už jsme se začínali smiřovat s tím, že lepší už to asi nebude. Protože jsme nechtěli Dixin stress ještě zvyšovat, raději jsme se z delších cest a výletů místo přespání v motelu vracívali domů, často až hodně po půlnoci. Protože jsme vždy našli dům i kočky v pořádku, rozhodli jsme se, začít je přeci jen "otužovat" a opouštět i přes noc.
Prvně jsme tak udělali začátkem října a od té doby tráví kočky tak dvakrát do měsíce jednu nebo dvě noci spolu samy. A světe div se, zjistili jsme, že naše nepřítomnost jejich vzájemnému vztahu naopak velmi prospívá. Když jsme se vrátili z první cesty, kočky nás přišly svorně přivítat a hned jsme si všimli té změny - Dixie byla ke Smoky sdílnější.
Tato soudružnost ale tehdy trvala jen pár minut. Potom, jakoby se Dixie zastyděla, že se nechala vidět těsně vedle Smoky, zavrčela na ni a pak pro zbytek večera si jí už ani nevšimla. Zato chodila stále za námi, pokňourávala a žadonila o pozornost. Situace se ale od té doby přeci jen začala lepšit.
Jakoby si Dixie uvědomila, že se Smoky se necítí přeci jen tak sama a že není špatné, mít doma kamarádku.
Největší změna byla v tom, že Dixie postupně přestávala na Smoky nekonečně vrčet. Ne, že by se z ní stal dokonalý tichý andílek, ale své vrčení omezila opravdu na minimum. Používá ho, jen když už jí Smokyna nevyčerpatelná energie leze až moc na nervy a Dixie chce klid sama pro sebe. Dříve, když se kočky míjely, neobešlo se to bez Dixina vrčení a syčení. Zato teď Dixie dovolí aby jí Smoky občas "dala pusu", nebo jí i chvilku podrží pro nějaký ten "lízanec", který dokonce občas i opětuje.
Smoky zase konečně pochopila, že musí přestat Dixie kousat do krku, určitě jeden z hlavních důvodů její zloby. Jejich hraní se teď děje ve vší tichosti - tedy bez Dixina bolestného protestu a je slyšet jen plácání těl na koberci a dusot osmi nohou, které pádí z jedné místnosti do druhé.
Kočky už také dobře rozeznají, kdy jdeme z domu jen tak na večer nebo na den a kdy se balíme na delší cestu. V tom prvním případě si nás ani moc nevšímají, nebo se kolem nás motají jako kdykoliv jindy. Jakmile ale vidí v ložnici zavazadla, svorně vyskočí na naši postel blízko sebe a vrhají na nás pohledy plné vyčítek.
Kočky s paničkou na kanapi (9 kB)
Jak pak tráví dny spolu samy, nám zůstane tajemstvím, ale až dosud jsme nikdy po návratu nenašli nic rozházeného nebo rozbitého. Mám dojem, že obě kočky samotu převážně prospí, kolikrát je v miskách ještě zbylé jídlo. Když bývala dříve Dixie sama doma, jedla naopak jako za tři.
Do obzvláště sdílné pohody se pak kočky "naladily", když jsme začali topit v krbu. Jak Dixie, tak i Smoky milují oheň a horkých, prskajících jazyků se vůbec nebojí. Smoky by se byla nejraději sama přiložila jako poleno a většinou spala večer v těsné blízkosti ohně ve svém proutěném košíku. Dixie si zase lehala u mně, jakmile jsem se usadila na kanape a vytáhla jeho podnožník.
Pohledu na pokojně spící Dixie v mých nohách ale Smoky po určité době neodolala a snažila se alespoň na chvili se k ní přidružit. Šla na to ovšem chytře oklikou :-). Seskočila z košíku, vyskočila zezadu na opěradlo kanape a odtamtud se přes moje rameno vloudila na můj klín. Tam mi začala provrtávat hlavou břicho a čumáčkem vyrážet knihu z ruky.
Potom se začala pomalu posunovat ke spící Dixie, až se jejich kožíšky dotýkaly. Smoky při tom předla na plné obrátky, ale ještě důležitější bylo to, že předla i Dixie a dotek pacek její bývalé nepřítelkyně si klidně nechala líbit.
Dokonce se ani nehnula, když jí Smoky chvilku lízala kožich. Potom ležely svorně na mém klíně a já byla blaženější, než obě kočky dohromady! Smoky nakonec plameny ohně znovu přilákaly a sama se vrátila do svého košíku.
Lehávaly pak takhle spolu každý večer, když jsme měli oheň, někdy krátce, někdy třeba hodinu. Musela to ale být Smoky, která si přišla lehnout k Dixie, nikdy ne obráceně. Vyjímečně se stalo, že si ke mně jako první vyskočila Smoky. Když pak Dixie našla svoje místo obsazené, buď odešla, nebo si naopak ona skočila do proutěného košíku.
Zase tak moc o Smoky nestála, aby si vyskočila vedle ní na můj klín. A aby moje radost byla opravdu dovršena, "vyhoštěná Dixie" se jednoho dne sama od sebe vrátila do naší ložnice. Nejprve pouze na polštář pod oknem a to ještě až teprve k ránu. Pak jsem se ale jednou v noci probudila cela zapocená a když jsem chtěla odhodit peřinu byla nějaká těžká...
Kočky na zimním trávníku (13 kB)
A jak by ne, když mi na břiše ležela jedna kočka a na nohách druhá! A tak je tomu dodnes :-). Na břiše mi většinou leží Dixie, ale i ona si někdy zabere moje nohy jako první. Smoky se pak přitiskne buď vedle mého boku, nebo se vsouká přímo pod peřinu.
Jsem tomu ráda, protože s těmi jejími pěti a půl kily živé váhy přes břicho, by se mi asi moc dobře nespalo :-). Takto svorně spolu kočky leží "pouze na mně" - tedy buď v obývacím pokoji na kanapi, ve studovně při videu, nebo v noci na mé posteli. Přes den si lehá každá kočka někam jinam, dost často i ve zcela jiné části domu.
Pouze na stole naší zasklené verandy nebo venku dokáží ležet blízko sebe. Jakmile se ale Smoky začne k Dixie "jako náhodou" podezřele blízko sunout, Dixie se zvedne a jde pryč. Dělá to ale v tichosti, bez rozzlobeného zavrčení.
Dixina krutá nenávist trvala téměř na den celý rok.
Tedy stejně tak dlouho, jako Smokyno obdivuhodné a dojemně nezlomné přesvědčení, že její dobro musí nakonec zvítězit. Troufám si říci, že se tak po tom dlouhém roce opravdu stalo i když ve sladkém objetí spolu spát asi nebudou nikdy.
Jejich páníčci, kteří si tolik přáli, aby se tyhle dvě chlupaté krasavice měly nakonec rády jsou ale z jejich současného vztahu dokonale šťastní. Ráda bych věřila, že jejich přátelství se teď už bude jen upevňovat, když jim trvalo tak dlouho si ho získat.
Ještě štěstí, že lidé se dokáží spřátelit přeci jen rychleji, a že často i ze zcela náhodného setkání může vzniknout přátelství, které přetrvává dlouhá léta.

Marie Crossette, USA          

P.S. Ještě jeden "kočičí" dodatek. Obě naše kočky mají hladké "přilehlé" kožíšky, které naštěstí velmi málo pelichají. Snad proto, že je pravidelně češu, ale i tak získám pouze "prachové chlupy", takové ty spodní kraťoučké. Zato naše dřívější kočka Kotě po sobě zanechávala viditelné stopy všude, kde si třeba i jen na chvilku lehla. Za ta léta by se z jejich vyčesaných dlouhých chlupů byl dal naplnit polštář!

To jsem sice neudělala, ale její chlupy sloužily jako měkká vystýlka do hnízd sýkorek. Když jsme bydleli v Německu, jednou zjara jsem takhle vyčesaný chomáč přichytila kolíčkem na prádelní šňůru na zahradě. Během chvilky si ho všimly sýkorky a já jsem je pak pozorovala, jak přilétaly ke kolíčku, vycupovaly plný zobáček chlupů a odletěly. V krátké době byl celý chomáček pryč a Kotě musela podstoupit nové česání.
Kočka pak bývala na jaře obzvláště pečlivě česána, protože jsem tuhle nezvyklou vystýlku sýkorkám nabízela každý rok. Protože se i do Evropy vrací jaro, napadlo mně že by někteří čtenáři mohli takto podobně zužitkovat vyčesané chlupy svých koček :-).
Večerní pohoda s kočkami (14 kB)


Nejnovější výzkum koček vyprovokovala :-) Marie Crossette, když ve dvou pokračováních (
1 a 2) popsala skoky svých koček. Druhé povídání připojila paní Ivana Jirková, třetí Apolena, čtvrtým příspěvkem je Zamyšlení nad skoky koček od Jiřího Doležala, pátým přispěla M.Šmídová, šestým Gabriela a sedmým Veronika Gybasová. Můžete se připojit také - ať již povídáním, výzkumným bádáním doplněným tabulkami výkonů či fotografiemi o skoku dalekém a vysokém Vašich koček.

Zkušenosti s tradičními i netradičními pamlsky jak si je oblíbili Vaši chlupatí miláčci můžete posílat Dumce. První příspěvek na toto téma si přečtete v povídání Maxi Marysko, druhý od Dagmar Milatové, třetí od Magdy, čtvrtý od Ivany Jirkové, pátý od Heleny Heissigerové, šestý od Veroniky Gybasové, sedmý od Apoleny, osmý od Marie Crossette, devátý od Tomáše Luhana, desáty od Lindy BX, jedenáctý od Evy Vinšové, dvanáctý od Evy Polincové, třináctý od Rajnyšových, čtrnáctý (smutný - upozorňuje na úskalí pamlsků) od Mirky Červenkové, patnáctý od Heleny Minaříkové, doplnění Ivany Jirkové, šestnáctý od Hany Molhancové, sedmnáctý od Jana Grilla, osmnáctý od M.Šmídové, devatenáctý od Jany Oščádalové, dvacátý od Daniely Swartové, dvacátý první od paní PiKíS, dvacátý druhý od paní Marie M., dvacátý třetí od Ivany Jirkové (jak Micka a Šimon pomáhali s pečením cukroví o vánocích), dvacátý čtvrtý od Giuliany Pasini, dvacátý pátý od Pavly, dvacátý šestý od kočky Penelopy a další budou následovat.

Kdo v tabulce měr a vah koček nemá ještě svého miláčka, musí Dumce jeho míry poslat - měr i vah bylo HODNĚ, ale momentálně to vypadá tak, že jsou všechny dostupné kočky a kocouři změřeni a do tabulky zapsáni :-). Poslední pokračování týkající se vážení a měření najdete hned 19.února 2002, jakož i archiv měření a vážení, který je v přehlednější podobě na konci tabulky.

Ztracená kočička v Praze 10
Přibližně před 14-ti dny se zaběhla kočička - tmavší mourek se světlejším pruhem (od hlavy k ocasu), slyší na jméno GATA. Je jí 16 let a byla zvyklá v bytě, proto má tendenci se ukrývat před lidmi pod auta, v domech u sklepa apod. Vyběhla z domu ve Vajdově ul. v Praze 10, ale určitě bude dezorientovaná a může se tak pohybovat dál od bydliště. Majitelka je velice nešťastná a proto bude vděčná za každou informaci. Odměna. Tel.: 02/24412027, mobil 0723/075961.
Sv. František
O paní z Nadace sv. Františka z Assisi psala v Dumce paní M. Marysko a po roce také paní Marie Crossette. Jak lze případně Nadaci přispět se dozvíte zde.
Prosba o pomoc s osleplou kočičkou
Naša 5 ročná mačička Mojsa stratila úplne zrak. Prosím o akúkoľvek radu a nápad, ktorý by našej Mojse uľahčil život. Napíše prosím Dumce. Ďakujem Eva
Prosba o pomoc s umístěním Lízinky
Kdo by si chtěl a mohl vzít Lízinku, o které Dumka psala naposled ve čtvrtek 24.1.2002 nechť napíše Dumce, která to pak předá paní Jirkové. Děkuji

 

 
    Jste     čtenář(ka) Dumky od spuštění počítadla dne 9.5.2000.
Počet přístupů na stránku zjišťuje WEBovský počítadlo
  Kočky a koťata Odkazy na Dumku a PET pro jiné WWW stránky Zvířátka a domácí mazlíčci